Nový český prezident Miloš Zeman se s velkou oblibou vyjadřuje na téma
„blbec“. Činí tak se stejnou vášní, s jakou mluvil jeho předchůdce o globálním (ne)oteplování.
Stejně často dává některým lidem najevo, že je za blbce považuje. Ze Zemanových
vyjádření na téma „blbost“ a „blbec“ by se už dala zkompilovat celá příručka.
Ve své knize “Jak jsem se mýlil v politice” se k problému blbosti několikrát
„zasvěceně“ vyjádřil. Vysvětluje například i rozdíl mezi blbostí a pitomostí.
“Kdysi jsem v parlamentu označil české novináře za
nejpitomější socioprofesní skupinu v naší společnosti. Chtěl bych se jim touto
cestou omluvit, protože se nyní domnívám, že jde o skupinu nejblbější. Blbost se od pitomosti liší tím, že blbec
nejen neví, že neví, ale domnívá se, že ví, a je ochoten to všemi prostředky
hlásat.”
Během
nedávné prezidentské kampaně Zeman pro změnu zabrousil se svými „objevy“ týkajících
se blbců i do oblasti politologie, když prohlásil, že “levicový
blbec je stejně nebezpečný jako pravicový.” Soudný člověk si může pomyslet, že
je to zjištění tak triviální, až je blbé.
S Václavem Klausem prý Zeman sdílí jednu
vlastnost. “My dva neděláme z lidí blbce,
ale my, když někoho považujeme za blbce, tak mu to dáme najevo,” tvrdil
před časem. On i Klaus ale prý mají schopnost respektovat ty, kdo blbci nejsou,
i když třeba zastávají zcela opačný názor.
Zeman se shoduje s klasikem, že mezi blbcem a inteligentem
lze rozlišit podle následujících kritérií: blbec prý
škodí druhým a
škodí sobě, zatímco inteligent
prospívá druhým a
škodí sobě. Navíc existuje i tzv. bandita, což je člověk, který prospívá sobě a
škodí druhým.
S příliš častými výroky
o blbcích je ovšem potíž. Za blbce totiž dokáže jiné lidi označovat s lehkostí pouze
člověk, který je přesvědčen, že on sám blbcem v žádném případě není. Jelikož
ale Zeman říká, že jedním ze znaků blbce je, že „neví, že neví“, vtírá se
otázka, zda člověk, který rozdává nálepku „blbec“ ostatním, nemůže být sám
blbcem, aniž by o tom věděl.
Navíc na to, jak definovat
blbost, jsou nejrůznější názory. Dá se například určit počtem (ne)přečtených
knih nebo třeba nízkým IQ? Co když je ve skutečnosti nejviditelnějším projevem blbosti
jistý nedostatek sociální inteligence, který se projevuje jako arogance,
útočnost, nebo třeba neochota vidět, že se mnou manipulují „banditi“? A co když je úplně největší blbec ten, kdo arogantně
často o ostatních tvrdí, že jsou blbci?
Ostatně
ve výše zmíněné Zemanově knize lze najít i následující citát: “Hlupák sám o
sobě není nebezpečný. Nebezpečný je pouze ten hlupák, který se pokládá za
génia.”
Chce
se říct, zlatá slova! Možná by se Miloš Zeman měl nad touto poučkou hlouběji
zamyslet. Leckoho totiž může napadnout, že o blbcích může opakovaně
s gustem mluvit, a domnělé blbce urážet, pouze blbec, který se pokládá za
génia.
Navíc,
upřímně řečeno, z hlediska výkonu prezidentského úřadu je neustálé
mudrování o blbcích docela blbé. Pokud žije člověk jako soukromník někde na
Vysočině, možná teorie o tom, že mnozí z ostatních lidí jsou blbci, potřebuje,
aby si ospravedlnil svoje rozhodnutí žít odloučeně. Navíc většině těch
ostatních může být vcelku ukradené, co a proč takový člověk o blbcích soudí.
Třeba prostě nemá rád lidi.
Ale
mudruje-li o blbcích opakovaně prezident země, který zároveň říká, že chce
reprezentovat celou společnost, je to na pováženou. Leckdo by skoro mohl tvrdit,
že je to učiněná blbost.
Možná by s tím tedy měl Zeman zavčas přestat
a věnovat se jako prezident něčemu méně blbému než například tomu, že hned ve
svém inauguračním projevu se znovu pokouší dokázat, že nejblbější
„socioprofesní skupinou“ u nás jsou novináři.