Miloš Zeman by chtěl být
prezidentem aktivním, který nastoluje důležitá témata, nebo přímo návrhy na
řešení problémů země. Chce tak činit i s pomocí účasti na zasedáních vlády
nebo pravidelných projevů v obou komorách parlamentu.
Někteří politologové v této
souvislosti varovali, že Zeman chce posunout Česko od parlamentního
k poloprezidentskému systému. Nejviditelnějším symbolem těchto snah podle
nich je zatím jeho spor s ministrem zahraničí o jmenování velvyslanců,
v kterémžto procesu chce mít prezident na rozdíl od dřívější praxe
poslední slovo.
Jenže se ukazuje, že Zeman to
nebude mít nikterak lehké. Jeho první návštěva na zasedání vlády dopadla v březnu
spíš rozpačitě. Těžko bychom hledali cokoliv, co by naznačovalo, že si
prezident otevřel prostor pro větší vliv na chod vlády.
Podobně rozpačitě dopadlo i první
Zemanovo vystoupení v Poslanecké sněmovně. Kritizoval sice „rozkrádání
státu“, zejména „největší tunel v dějinách České republiky“, jímž je podle
něj solární byznys. Promluvil také o korupci a několikrát se kriticky opřel do
ministra zahraničí Karla Schwarzenberga. Opětovně mluvil o potřebě investic do
lidí i hospodářství a znovu orodoval za majetková přiznání i změnu volebního
zákona.
Jenže reakce na
Zemanovo vystoupení nebyly příznivé. Část poslanců TOP 09 dokonce během jeho
projevu odešla. Premiér Nečas vyjádřil pocity mnoha, možná nejen vládních
poslanců, když ironicky poznamenal, že prezident nenechal na nikom nit suchou,
ale že má právo říkat si, co chce.
Ukazuje se, že
Zeman nemá morální autoritu Václava Havla, který podobně kritickým
„rudolfínským projevem“ dokázal v roce 1997 obrátit českou politickou scénu
vzhůru nohama. A ačkoliv někteří lidé v okolí prezidenta interpretovali
úspěch v přímé volbě jako mandát k jeho silnější roli, na poslance, napříč
politickým spektrem, zatím údajně silnější mandát nedělá velký dojem. Naopak:
jsou vůči prezidentovi téměř a priori ostražití.
Zdá se prostě,
že Zeman ve snahách posílit roli prezidenta jen těžko uspěje za současného
rozložení politických sil, kdy má proti sobě pravicovou vládu i část ČSSD. Poloprezidetský
systém u nás evidentně nevznikne jen z kombinace přímé volby prezidenta a
snah interpretovat aktivisticky některé prezidentské pravomoci. Tyto pokusy
nechávají stranické politiky v klidu.
Pokud by Zeman s posílením
své role měl uspět, bude to záviset na tom, zda bude mít za sebou politickou
sílu, která ho bude podporovat. Současná opoziční ČSSD, rozštěpená na
„zemanovce“ a „sobotkovce“, takovou silou zatím není. A nemusí jí být ani
v případě, že vyhraje příští volby, což koneckonců naznačuje
„antizemanovské“ složení její stínové vády.
Jinými slovy: poloprezidentský
systém u nás zatím není na obzoru. První skutečnou šanci posílit významně svoje
postavení bude mít Zeman teprve po příštích volbách nebo případném předčasném
pádu Nečasovy vlády. Bude ale záležet, jak obratně bude hrát politické šachy.
Zatím si na politické šachovnici počíná sice agresivně, ale dost neobratně.
Zkušení protihráči vidí zatím všechny jeho tahy daleko dopředu.
Právo, 9.5.2013