Povstání ponížených?

Prezident
Miloš Zeman ve svém projevu k výročí Pražského povstání varoval, že
nové formy ponižování lidské důstojnosti vyvolávají v současnosti nenávist
a vztek. O důstojnost podle něj lidé přicházejí, když například ztratili práci
a nemohou najít novou, nebo poctivě pracují, zatímco za jejich zády vyrůstají
bez práce zbohatlíci. Politici by se podle něj měli věnovat řešení korupce a
rozkrádání, vytváření nových pracovních míst, jakož i takovým změnám volebního
zákona, které by rozšířily prostor pro „aktivní občanství“.

Jelikož
prezident zmínil současné ponížení v kontextu Pražského povstání nebo
pozdější vzpoury proti komunistickému režimu, naznačil nepřímo, že dnešní situace
by mohla vést k podobné revoluční situaci. Jenže lze argumentovat, že
současné poměry činí případnou revoltu obtížnější.

Frustrace
z ponížení měla totiž v roce 1945 i v roce 1989 konkrétního
nepřítele. „Systém“, proti kterému lidi povstali, byl jasně definovatelný–v jednom
případě jako německá okupační moc, v druhém jako komunistická vláda.
V obou případech se také nabízely již existující alternativy-v roce 1945
demokracie nebo komunismus, v roce 1989 zdánlivě už jen liberální
demokracie.

V roce
2013 ale jako by žádná alternativa neexistovala. Jak říká například Václav
Bělohradský, současný systém nemá žádný vnějšek. Nestojí proti němu žádná
alternativa, kterou by někdo dokázal definovat. Globální kapitalismus pohltil a
učinil součástí trhu všechno–i alternativy.

Značná
část ponížení, nejenom u nás, přitom souvisí nikoliv jen s neschopnými
politiky, ale především s výše zmíněným globálním systémem, který rozbil
„společenskost“, a v atomizovaných národních státech, které též ohrožuje,
přeměňuje lidi v recyklovatelné zdroje námezdní práce.

V bývalých
komunistických zemích, jak upozorňuje v nedávno vydané knize Konec postkomunismu: Od společnosti bez
naděje k naději bez společnosti
chorvatský filozof Boris Buden, je
situace o to komplikovanější, že „budoucností“ postkomunismu se měla stát vlastně
minulost–tedy (znovu)nastolení liberální demokracie, která už existovala před
„výletem“ těchto zemí do komunistické utopie. Jenže liberální demokracie se
jeví v systému globálního kapitalismu stále více jako chiméra. To
nejpevnější, co mnoho lidí v těchto zemích nakonec má, je komunistické
retro, prožívané jako nostalgie.

Nad
tím vším by se měla zamyslet zejména sociální demokracie, a nejenom ta česká.
Frustraci ze současného systému totiž nelze vymýtit jen větším počtem
pracovních míst nebo změnami volebního zákona. Je třeba pracovat na rehabilitaci
společnosti a pospolitosti, které byly posledními dekádami neoliberálního
globokapitalismu vážně poničeny.

Bez
nich žádná důstojnost není. Zbývá jen individualizovaný narcismus „úspěšných“ a
osamělá mizérie ponížených.

Nestačí
už jen boj o sociální stát, protože ten se sám stal jen odlidštěným mechanismem,
do něhož se transformovala solidarita v kapitalistické postmoderně.  Lidskou důstojnost lze realizovat jen
v rámci solidární společnosti, pociťované jako pospolitost. Možná i proto musejí
sociální demokraté, i ti čeští, začít svůj boj proti ponížení lidské
důstojnosti tím, že nově promyslí pojmy „sociální“ a „demokratický“. Levicový
intelektuál Zeman by jim v tom možná mohl pomoct.

Právo, 7.5.2013

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..