Dva význační čeští
intelektuálové, Václav Bělohradský a Václav Žák, se názorově střetli nad
otázkou role přímo voleného prezidenta v českém ústavním systému i
politice. (Právo, 28.5.) Docházejí
k opačným závěrům.
Bělohradský tvrdí, že přímo
volený prezident má vyšší legitimnost než prezident volený nepřímo, což znamená,
že nemůže být pouhým ceremoniářem. Jeho zvýšená legitimnost mu prý umožňuje
vnášet do systému „otázky svědomí“ a vyvolávat tak krizi legitimnosti v různých
institucích systému, jak jsme toho byli svědky při odmítnutí Miloše Zemana
jmenovat Martina Putnu profesorem.
Žák naopak argumentuje, že český
prezident by se měl chovat jako britská královna. Jeho role by měla být jen
symbolická. Uznává, že zavedení přímé volby takové chápání prezidentské role notně
zproblematizovalo, protože symbolicky oslabilo již beztak slabé postavení vlády
v českém ústavním systému, což není v naší parlamentní demokracii
žádoucí.
Bělohradského argument se zdá být
logický, ale možná by neškodilo zvážit širší kontext. Prezident se volí přímo
ve třinácti zemích Evropské unie, z nichž dvanáct, včetně České republiky,
jsou parlamentní demokracie. Právě snad jen s výjimkou sporů mezi vládou a
prezidentem v současné České republice, v menší míře na Slovensku, a
v minulosti též v Rumunsku a Polsku, ve všech těchto parlamentních
demokraciích se rozumí samo sebou, že prezident je jen formální hlavou státu,
ale že na vrcholu výkonné moci stojí vláda.
To neznamená, že prezidenti jsou v těchto
zemích jen pouhými ceremoniáři, a nikdo to po nich ani nechce. Ale stejně jako
britská královna, jejíž „legitimnost“ je v důsledku tradic mnohonásobně
vyšší než přímo voleného prezidenta v kterékoliv evropské parlamentní
demokracii, se chovají uměřeně.
Není také jasné, proč by „otázky
svědomí“ a smysluplné „krize legitimnosti různých institucí systému“ měl být
schopen legitimněji vnášet do systému přímo volený prezident, než ten volený
nepřímo. Václav Havel tak činil neustále. Občas i úspěšně, ale jen a jen kvůli
své morální autoritě, která neměla se způsobem volby co dělat. Miloš Zeman
takovou autoritu nemá, takže svými zásahy vyvolává jen politické krize—stejně
jako je ostatně vyvolával i nepřímo zvolený prezident Václav Klaus.
Žák navíc správně připomíná, že
česká ústava dala už nepřímo zvolenému prezidentovi samostatné kompetence,
které byly nadbytečně silné. Mohli bychom tedy argumentovat, že zavedení přímé
volby jen pozvedlo „legitimnost“ prezidenta na úroveň již existujících
kompetencí.
I tak ale Česká republika zůstává
parlamentní demokracií. Aniž by chtěl kdokoliv dělat z prezidenta jen
ceremoniáře či zařízení na razítka pod rozhodnutími vlády, bylo by i proto
vhodné zpřesnit sdílené pravomoci prezidenta a vlády tak, aby bylo zřejmé, že
je prezident nemůže interpretovat stylem „stát jsem já“.
Pokud se s prezidentem nelze
o nějaké sdílené pravomoci dohodnout, poslední slovo by měla mít vláda,
k čemuž by stačil krátký ústavní doplněk. Legitimnost přímo zvoleného
prezidenta by tím věru nijak neutrpěla.
Právo, 29.5.2013