Rozhodnutí
Nejvyššího soudu, podle něhož byli tři trestně stíhaní bývalí poslanci Občanské
demokratické strany vyňati z trestního stíhání, protože se dopustili
možného korupčního jednání ještě během výkonu svých mandátů, a jsou tudíž
chráněni imunitou, bude pro průměrného občana, používajícího zdravý rozum,
těžko pochopitelné hned na několika úrovních.
Kupříkladu si těžko
bude odpovídat na otázku, jak je možné vyjmout kvůli údajné imunitě poslance
z trestního řízení, když podstatou korupčního obvinění, tak jak ho
formulovaly orgány činné v trestním řízení, je směna poslaneckých mandátů
za posty v podnicích se státní účastí? Jinými slovy, imunita spojená
s mandáty, které poslanci podle policie zobchodovali za posty ve státních
podnicích, má nyní tyto poslance ochránit od trestního stíhání.
Nabízí se také
otázka, jak vlastně měly orgány činné v trestním řízení postupovat
v případě, kdy po rezignaci na poslanecké mandáty obvinění poslanci už
nepožívali imunitu, přičemž ovšem přinejmenším část jejich potenciálně
kriminálního jednání, tedy domlouvání obchodu v podobě směny mandátů za
jiné posty, proběhla, když imunitu ještě měli? Neměl by tuto otázku
interpretovat Ústavní soud a nikoliv trestní senát Nejvyššího soudu?
Absurditu celé
situace dobře osvětluje rozdíl, který po rozhodnutí Nejvyššího soudu vznikl
mezi těmi trestně stíhanými nebo potenciálně trestně stíhanými, kdo byli či
ještě stále jsou chráněni poslaneckou imunitou, a těmi, kdo imunitu nemají.
Pokud totiž budou
státní zástupci trvat na tom, že v podobě směny poslaneckých mandátů za
posty ve státních podnicích došlo ke korupci, pak, poněkud nelogicky, nebudou
nejspíš moci stíhat po rozhodnutí Nejvyššího soudu poslance, kteří
z takového jednání profitovali nejvíce, ale budou moci stíhat kupříkladu
bývalou šéfku kabinetu premiéra Petra Nečase Janu Nagyovou, která imunitu
nemá, a která je obviněna, že tuto
údajnou korupci organizovala.
Můžeme se tak
dostat do skutečného právního Koucourkova, v němž budou stíháni, a možná i
odsouzeni za organizování korupce někteří lidé jen proto, že je nechrání
imunita, zatímco příjemci této korupce budou coby bývalí poslanci
nepostižitelní.
Ještě absurdnější
by bylo, kdyby nakonec státní zástupci zrušili i stíhání těch, kdo možnou
korupci v podobě směny mandátů za posty ve státních podnicích
organizovali, jenom proto, že ti, kdo měli z takového korupčního jednání
profitovat, byli coby poslanci v době organizování této korupce chráněni
imunitou. Dozvěděli bychom se tak, že možné kriminální jednání nemusí být
kriminální jenom proto, že jeho vyšetřování brání procedurální důvody.
Průměrný občan,
který žádnou imunitu nemá, si nepochybně řekne, že tady něco nehraje. Navíc mu
bude těžko někdo vysvětlovat, proč Nejvyšší soud interpretuje ústavní
ustanovení, podle kterého poslanci nemohou být trestně stíhání za projevy
spojené s výkonem mandátu, tak, že nemohou být stíháni ani za jednání,
které většina veřejnosti i orgány činné v trestním řízení považují za
kriminální.
Lze se v postu
poslance chráněného imunitou dopustit jakéhokoliv kriminálního jednání a pak
zabránit svému stíhání tím, že na svůj mandát rezignuji ještě před tím, než
policie požádá Sněmovnu o moje vydání? To zní jako absurdní otázka, na kterou
by měla být snadná odpověď. Rozhodnutí Nejvyššího soudu tuto odpověď ale
zamlžuje.
ČRo Plus, 17.7.2013