Konzervativní
intelektuál Roman Joch napsal pro server Česká
pozice text, v němž se vysmívá údajnému utrpení levicových
intelektuálů, kterým prý sílící vliv prezidenta Miloše Zemana na sociální
demokracii ničí jejich sny o modernější levici. Intelektuály, kteří takto kvůli
Zemanovi trpí, přiřadil Joch k Deníku
Referendum.
Saša Uhlová
Jochův text ironicky odbyla jako v podstatě dobrou propagaci pro Deník Referendum, ale Jochova
argumentace si zaslouží větší pozornost.
Nedává přitom
smysl s ním prvoplánově polemizovat v rovině, kterou nabízí, protože
pracuje v podstatě s karikaturami. Předkládá seznam klišé, pak je
rozcupuje, nakonec z toho dělá
závěry.
Nabídne kupříkladu
seznam toho, co podle něj reprezentuje „stará levice“, pak seznam toho, co
reprezentuje „nová levice“, a ani pro jednu to v jeho hodnocení nedopadne
dobře. Pro tu „novou“ dokonce možná hůř, protože ta, kromě tradičních
levicových nectností, ještě ke všemu podle Jocha „obhajuje homosexuály,
cizince, imigranty, nebílá etnika a rasy a nedůvěřuje policii a represi. A
v zahraniční politice je sladce, přesladce holubičí…”
Po tomto expozé Joch nabídne svůj vlastní pohled na to, jak
prý levice vnímá pravici. A opět bohužel jen v rovině karikatur a klišé.
Podle něj je to přibližně takto: My, levice, jsme liberálně sociální – liberální v morálních a
kulturních otázkách, socialistická v ekonomických, ale jinak tolerantní,
pokroková, s otevřenou myslí, kosmopolitní, osvícená. A oni, pravice, jsou
konzervativně neoliberální, zapšklí, hrabiví, egoističtí, autoritářští,
xenofobní, homofobní, nacionalističtí, represivní, šovinističtí,
klerofašističtí…
Podle Jocha si ovšem naše intelektuální levice
neuvědomila, že v postkomunistických poměrech to funguje jinak. Po
listopadu 1989 v zemích našeho regionu prý vždy existovaly jen dva bloky:
nacionalisticko socialistický na levici a liberálně konzervativní na pravici.
První, nacionálně socialistický blok kromě toho, že je
nacionalistický a socialistický, je i autoritářský, nezřídka xenofobní,
machistický, vždy populistický, a rozhodně nikoli útlocitný k „menšinám“, ať už
je definujeme rasově či sexuálně.
Druhý, liberálně konzervativní blok je liberální
ekonomicky a mírně, velice mírně konzervativní společensky, ale také
kosmopolitní, tolerantní, s respektem vůči občanské, tedy buržoazní
společnosti. Jinak vyznává heslo„žít a nechat žít“.
S tím, že je postkomunistická společnost rozdělena zhruba
do těchto dvou bloků, lze v podstatě souhlasit. Až na to, že s levicí
a pravicí to nemá skoro nic společného, což je také největší slabina Jochovy
argumentace.
Jinými slovy, Jochem nabídnutá dělící čára nevede mezi
pravicí a levicí, ale spíše mezi postkomunismem a demokratickou modernitou.
Lidé kosmopolitní, tolerantní, s respektem vůči občanské
společnosti se najdou jak na tzv. pravici, tak na tzv. levici. Liberální
ekonomické reformy zaváděla jak pravice, tak levice. V pohledech na tržní
hospodářství se liší, jen pokud jde míru sociální solidarity a
míru regulace.
Názory intelektuálů hlásících se k modernější levici lze samozřejmě zesměšňovat s pomocí
karikatur multikulturalismu nebo údajně bezbřehé tolerance k menšinám, ale
podstatou „nové levice“ je to, co Joch mylně přičítá pouze
liberálně-konzervativnímu bloku. Je prostě kosmopolitní, tolerantní,
s respektem vůči občanské společnosti.
Mohli bychom též trochu zjednodušeně říci, že od „staré
levice“, propadlé „provozu“, populismu a technologii moci, „novou levici“ odlišuje
důraz na hodnoty.
Jenže to samé platí na pravici. I tam jsou
intelektuálové, kteří se ve jménu hodnot, jimž věří, vzpírají pouhému provozu,
technologii a populismu. Joch je jedním z nich. A stejně jako původní ideje
„nové levice“, které vznikaly už v druhé polovině 20. století v okolí Frankfurtské školy,
ani jeho ideje nejsou nijak nové., jakkoliv lze argumentovat, že „nová levice“
je, zejména v reakcích na globalizaci, dynamičtější než konzervativci.
Každý, kdo strávil nějaký čas v USA, si už před několika
desetiletími mohl v kostce přečíst vše, co dnes Joch a Občanský institut
říkají, v časopisech jako National
Review nebo Commentary. Filozof Michael Novak a lidé
z jeho okolí o tom napsali celé knihy.
Jochův Občanský
institut tyto ideje hájí. Je to prostě myšlenkové centrum, které obhajuje
určité hodnoty, určitý ideální obraz konzervativní politiky. Má smysl se tomu
vysmívat tak, jak se Joch vysmívá „nové levici“?
Bylo by přitom velmi snadné nabídnout s ironickým
podtextem seznam konzervativních hodnot, které hájí Joch a lidé okolo něj, a
pak je dát do kontrastu s reálnou pravicovou politikou u nás, nebo
s tím,c o z konzervativních hodnot udělali neoliberálové a
neokonzervativci.
Bylo by velmi snadné, ale také levné, vysmát se idealistům
z okolí Občanského institutu za to, jak jim kupříkladu rádoby
konzervativec Václav Klaus ničil jejich snahy nejen svoji cynickou politikou,
ale i životním stylem. Sám Joch ho nakonec nazval „ufňukanou kremlofilni
bábou“.
Mohli bychom se vysmívat i tomu, jak se konzervativním
intelektuálům vymstila podpora pro Petra
Nečase, jehož poradcem Joch byl. Jak se tento zaručený konzervativec a katolík,
vzývající rodinu a tradiční hodnoty, nakonec proměnil ve svých téměř padesáti
letech v bujarého teenagera, který se chová, jako by si chodil každý den
pro hormonální injekce. Ve srovnání s ním je předseda ČSSD Bohuslav
Sobotka učiněný vzor konzervativce.
Intelektuálové z okruhu „nové levice“ a
intelektuálové konzervativní nebo pravicově-liberální se samozřejmě
v zásadních ideových sporech nepohodnou, ale snaží se v podstatě plnit
stejnou roli: ideově a hodnotově oplodňovat politiku, ač na opačných stranách
spektra. V českém postkomunistickém, hodnotově ohebném prostředí bohužel zatím
s dost mizernými výsledky.
Je ale docela kontraproduktivní, když se intelektuálové
napravo i nalevo navzájem do sebe „navážejí“ nikoliv v podobě vážných
diskuzí o idejích a hodnotách, které zastávají, ale s pomocí ironického
výsměchu, že je to nakonec stejně k ničemu, protože je tady buď nějaký Zeman
nebo nějaký Klaus, kteří na rozdíl od intelektuálních snílků znají své
pappenheimské, a idealismus i intelektuálové jsou jim k smíchu.
Posmívat se „nové levici“ s tím, že jim Miloš Zeman, „kterým
opovrhují a jehož nenávidí, ničí jejich vysněnou levici a její hlavní stranu,
milovanou sociální demokracii“, sice vydá na pěkný satirický komentář, ale
rozhodně to nepomáhá řešení zásadních otázek.
Joch by měl spíše ocenit, že na levici jsou lidé, kteří
se snaží produktivně utkat s nacionalismem, autoritářstvím, xenofobií a
populismem v ČSSD i dnešním „levicovém“ Hradě.
Radovat se z toho, že jejich snahy válcuje
autoritářský Miloš Zeman, je poněkud dětinské. On a další konzervativní
intelektuálové bojovali se stejnými nešvary na pravici. Z toho, že je
Klaus a političtí šíbři z ODS nakonec převálcovali, nemůže mít nikdo rozumný
radost. Česká politika vypadá podle toho.
Deník Referendum, 16.8.2013