Sbližování mezi
ČSSD a prezidentem Milošem Zemanem spustilo diskusi, zda tím končí pokusy o
modernizaci ČSSD. Někteří levicoví intelektuálové dokonce namítají, že bychom
si nejprve měli ujasnit, co se modernizací ČSSD míní, a zda je vůbec žádoucí.
Sociolog Jan Keller
kupříkladu napsal v textu „Vadí nevadí“ (Právo, 6.8.2013), že za řečmi o modernizaci se už skrylo tolik
asociálních reforem, že samotné slovo se stává krajně podezřelé. Důležité prý
je, aby ČSSD věděla, čí sociální zájmy bude hájit.
V textu „Jak
jsme se zmodernizovali“ (Právo, 15.8.2013) Keller napsal, že už před
deseti lety byl přijat v ČSSD modernizační program nazvaný Reforma
veřejných financí, jehož hlavním cílem bylo zabránit snižování státního dluhu s pomocí
snížení daňového břemene firmám a sociálních škrtů. V této liberalizaci se
pak zalíbilo vládám Topolánka a Nečase, se známými důsledky.
Pokusy sociálně
demokratických stran, včetně té české, modernizovat se tak, že se tyto strany začaly
pod vlivem Blairovy „třetí cesty“ poněkud bezhlavě podřizovat tlaku
neoliberální ideologie, si bezesporu zaslouží kritiku.
Modernizace, o
kterou se po svém nástupu do čela ČSSD začal pokoušet Bohuslav Sobotka, se ovšem
od předešlých pokusů lišila i snahou ukončit nadvládu vulgárně ekonomizujícího
myšlení nad politikou. On a lidé okolo něj se snažili otevřít stranu diskuzi o
tématech, která nabízí takzvaná kulturní levice: multikulturalismu,
přistěhovalectví, postavení menšin, občanské společnosti, zelené politice,
nacionalismu.
Cílem bylo najít
rovnováhu mezi zájmy tradičních a potenciálně nových voličů tak, aby ČSSD v budoucnosti
nekulhala na jednu nohu, jak trefně napsal Lukáš Jelínek (Právo, 17.8.2013). K tomu bude strana potřebovat městské
voliče, levicové liberály, intelektuály, umělce.
A v tom je
hlavní potíž s příklonem ČSSD k Zemanovi. Přesně ta skupina voličů,
které se ČSSD pokoušela otevřít, je totiž nejkritičtější k jistému typu
„postkomunistické“ politiky a autoritářské mentality, které pro ně Zeman
ztělesňuje, a od kterých se po nástupu Sobotky postupně distancovala ČSSD.
Tito voliči nepřehlížejí
legitimní sociální zájmy, ale vadí jim ohýbání pravidel demokratické hry. Vadí
jim také slovník a politika redukovaná na technologii moci, které občas
připomínají manýry komunistického aparátu z dob minulých, jakož i pravicových
svazáků, kteří přišli po nich.
ČSSD se pod tlakem
„zemanovců“ snaží taktizovat tak, že jednou podpoří prezidentskou vládu vedenou
Jiřím Rusnokem, zatímco podruhé její předsednictvo jednomyslně odhlasuje, že
Sobotka bude nejen jejím volebním lídrem, ale i kandidátem na premiéra. Jenže
chce-li si udržet alespoň část voličů, kteří by mohli tvořit její „druhou nohu“
a kteří se k ní ve světle křehké modernizace začali přiklánět, bude je
muset přesvědčit, že jejich hlas pro ČSSD není ve skutečnosti hlasem pro
nějakou budoucí hradní stranu Zemana. A to nebude vzhledem k reálné
situaci v ČSSD snadné.
Právo, 19.8.2013