Když někteří
analytici opakovaně varovali strany bývalé pravicové koalice, že obsahem i
stylem svého vládnutí vedou českou pravici na volební jatka podobná těm
slovenským, byla taková varování vesměs odbývána jako přehnaná. Svůj podíl na
této zaslepenosti měli i mnozí komentátoři a ekonomové s pravicí spojení,
kteří argumentovali, že se možná do vládnutí pravice vloudily chyby, ale
celkově byly reformy bývalé koalice prý kroky správným směrem. Na metodách
tolik nezáleželo.
Dnes slyšíme
podobnou argumentaci, ve stylu „účel světí prostředky“, od některých
komentátorů na levici. Rýsuje se masivní vítězství levice, neohrožujme ho tedy
jakýmisi ohledy na demokratickou kvalitu takového vládnutí. Jde prý o víc.
Co na tom,
že pravice se zřítila do politického suterénu nejen proto, že její reformy a škrty
byly nepromyšlené a prvoplánově asociální, ale i proto, že prostě považovala
demokratické zvyklosti za idiotské. Nepochopila, že zásadní změny nelze
prosazovat silou, triky a ohýbáním ústavy.
Svým
vládnutím se pravicové zprofanovaly natolik, že jediné téma s jakýmsi
mobilizačním potenciálem, která zbývá ODS, je antikomunismus, zatímco TOP 09 se
bude soustředit na boj za parlamentní
demokracii.
Jenže tato témata nezaberou, protože jejich nositelé sou ve vztahu k nim
nedůvěryhodní. Antikomunismus je po opakovaných mobilizacích z minulosti
nejenom „profláknutý“, ale navíc, coby „morální téma“, potřebuje jako nositele
stranu, jejíž morální panice lze věřit.
TOP 09 zase
jen těžko potřebné množství voličů přesvědčí, že po všech excesech bývalé vládní
koalice a mhouření očí nad pochybným schvalováním zákonů, jako byla důchodová
reforma nebo církevní restituce, chce právě ona bránit demokracii. Z úst
představitelů TOP 09 bude dost falešně působit i tvrzení, že k zásadnímu
ohrožení demokracie dojde, pokud ve volbách zvítězí ČSSD, z níž si už prý autoritářský
prezident Zeman udělal onuci.
Jenže to
neznamená, že není na místě varovat, že se k nám skrze vládu levice
kontrolovanou prezidentem Zemanem, může vplížit autoritářský postkomunismus,
který už převládl v Maďarsku, Rumunsku i Bulharsku, s jehož pokušením
bojuje i mocný Robert Fico na Slovensku,
a který se v případě vítězství Strany právo a spravedlnost Jaroslawa
Kaczynského může vrátit i do Polska.
Je
samozřejmě lákavé odstřelit komentátory, kteří upozorňují na autoritářské
nebezpečí u nás, pokud by zvítězil spíše zemanovský, než sociálně
demokratický typ levice, poukazem na to
že, že hrají podle not nevěrohodné TOP 09 a levici jen štěpí. Ve skutečnosti ale
není vůbec „přehnané“ poukazovat na
autoritářské tendence prezidenta a analyzovat, co znamená, bude-li levice vládnout
autonomně na prezidentovi, či naopak pod jeho kuratelou, jakož i na to, kdo
jsou nositelé těchto různých scénářů v rámci ČSSD.
Rozdíl mezi
demokratickou a autoritářskou levicí není vzhledem k naší minulosti žádná trivialita.
Ačkoliv se v programu na prezidentovi autonomní a v programu
prezidentské ČSSD nemusí lišit ani písmenko, jejich vládnutí se může lišit
značně. Byla by škoda, kdyby demokratická levice u nás propásla svoji šanci
uskutečnit svoji vizi rozumně spravovaného státu jenom proto, že propadne mocenským
zkratkám předváděným zemanovskou „levicí“, nebo dříve pravicovou koalicí, a ve
jménu blaha lidu označí demokratické procedury za idiotské zdržování.
Právo, 24.8.2013