Před každými
volbami do Poslanecké sněmovny u nás se zatím mobilizovalo. Až do voleb
v roce 1998 mobilizovala pravice proti návratu komunistů, což byl s přibývajícím
časem jen zastíraný útok na sociální demokracii, která po příštích volbách
zaručeně měla přivést komunisty zpět k moci jako koaličního partnera.
V roce
2002 to vzal Václav Klaus v čele ODS, která v předešlých čtyřech
letech klidně umožnila levici menšinově, ale přesto nerušeně vládnout,
z jiného konce. Mobilizoval pod praporem nacionalismu za národní zájmy,
zejména proti údajnému sudetoněmeckému nebezpečí. Zřejmě doufal, že toto „nebezpečí“
pomůže udržet ČSSD v opozičně-smluvním svazku. Vladimír Špidla to viděl
jinak. Odmítl nacionalismus i opoziční smlouvu a ČSSD vyhrála volby.
Po volbách
mohl Špidla skutečně udělat to, proti
čemu pravice v 90. letech mobilizovala, protože ČSSD a KSČM měly společně
111 hlasů, ale raději vytvořil křehkou koalici s lidovci a Unií svobody
přes politický střed. ODS, poslaná do opozice, se mu za to odvděčila „nulovou
tolerancí“ . Před volbami v roce 2006 vytáhla z rukávu další
antikomunistickou mobilizaci, a pro jistotu i Kubiceho zprávu.
Není divu,
že voliči před volbami v roce 2010 už na další pokus o antikomunistickou
mobilizaci moc neslyšeli. Neúměrná polarizace politiky mezi ODS a ČSSD,
doprovázená korupcí, kde se za scénou, nejsilněji v Praze, dalo tušit pokračování
opozičně-smluvního dělení prebend mezi dvěma největšími stranami, otevřela
dveře k druhé vlně mobilizace–tentokrát proti takzvaným politickým dinosaurům.
Zabralo to, a velké strany dostaly výprask, jenže lepších
časů v české politice jsme se nedočkali. Nové strany–Věci veřejné a TOP
09—se po volbách klidně spojily s dinosaury z ODS a vznikla nejhorší
vláda od roku 1989. Cynický podnikatelský
záměr v podobě VV ve spojení s asociální ideologičností TOP 09 i
kmotrovskými praktikami ODS dokonale zdiskreditoval ideu očisty stranické
politiky.
Mobilizuje
se i před nadcházejícími volbami, ač si to mnozí neuvědomují a naivně tvrdí, že
volební kampaň je o ničem. Možná proto, že tématem mobilizace není tentokrát ani
antikomunismus, ani očista stranické politiky skrze boj s dinosaury, ale
válka se samotnou stranickou politikou.
Pod praporem
antipolitiky bojují nejen nové strany, jejichž filozofii vyjadřuje nejlépe
slogan hnutí ANO „Nejsme jako politici“. Bojuje pod ním i prezident a jeho odbornicky
nepolitická vláda, a potažmo i jeho strana, za níž někteří z vládních
„odborníků“ kandidují. Sám prezident nabádá lidi, aby volili „odborníky“.
Občané by se
měli mít na pozoru. Pokaždé, když to mobilizátorům ve volbách vyšlo, bylo pak zle. Dalo by se říci, že zákonitě, protože
mobilizace odvedla pozornost od skutečných problémů a jejich věcného řešení.
Uspěje-li
nejnovější mobilizace, tentokrát proti samotné politice, bude ještě hůř. Česká
stranická politika byla mnohdy nechutná a zkorumpovaná, ale poskytovala
alespoň nějaké struktury a mechanismy,
na nichž v posledku stojí demokracie. Bloky a hnutí mobilizující proti stranické
politice nabízejí jen vůdce a ideový guláš. A vůdcové bez tlaku silných
stranických protihráčů nakonec obvykle nabízejí jen vládu silné ruky a
demagogii.
Právo, 5.10.2013