Všechny tři politické subjekty,
které se pustily do vyjednávání o ustavení koaliční vlády, riskují, že si u
voličů ublíží nejen v případě, že započatá jednání nedotáhnou do úspěšného
konce, ale i v případě, že vládu sice sestaví, ale stane se tak po dlouhých
tahanicích.
Sociální demokracie, ANO i
lidovci by si měli odpovědět na otázku, zda od nich veřejnost očekává koaliční
dohodu, která bude perfektně sepsaným dokumentem, který zohledňuje priority
všech tří stran, anebo zda je jejich hlavním úkolem ukončit bezvládí. Předčasné
volby se totiž nekonaly jen proto, aby jednoznačně zvítězil nějaký specifický
program, ale především proto, aby „nouzovou“ vládu prezidenta, která vládne bez
důvěry Sněmovny, bylo možné nahradit vládou politickou.
Výsledky voleb jsou přitom
takové, že žádný konkrétní politický program nemůže převážit. Každá příští
vláda bude už z definice muset neustále hledat kompromisy, žádná ze tří
stran nemůže těm ostatním nic vnutit.
Čeští politici ale opakovaně
podléhají představě, že koaliční spolupráci lze detailně definovat koaliční
dohodou napsanou v podobě smlouvy. Jenže politika není obchodní smlouva,
je to dynamický proces. Každá koalice musí být připravena kontinuálně
vyjednávat i během svého vládního působení. A když tak činí, mají to vládní
strany dělat decentně, za scénou, nikoliv v podobě pro nás typických
výkřiků přes média.
Lídři politických stran u nás
ovšem žijí v mylné představě, že voliči i po volbách napjatě sledují, zda
„jejich“ strany tvrdě prosazují své priority. Myslí si, že nekompromisností
získávají body.
Lze přitom argumentovat, že
voliči především chtějí, aby se strany byly schopny dohodnout. A aby je vládní
koalice neobtěžovaly neustálými rozmíškami, které často začínají v podobě
zdánlivě nesmiřitelných požadavků už během koaličních jednání. Česká veřejnost
je ze všeho nejvíc unavená právě těmito neustálými zákopovými válkami. I proto
pak tak nekriticky přijímá různé úřednické vlády.
Není přitom rezignací na
politiku, když vyjednávající strany otevřeně řeknou, že se na některých
zásadních věcech, jako je v současnosti třeba osud církevních restitucí,
nemohou shodnout. A že jelikož je více toho, co je spojuje, než toho, co je
rozděluje, nebudou se snažit (ne)řešení restitucí za každou cenu prosadit do
společného programu.
Nic přeci nebrání tomu, aby se
kupříkladu možným odkladem restitucí zabývala na základě poslanecké iniciativy
Sněmovna. Koaliční strany se mohou dohodnout, že v této otázce se nebudou
vzájemně k ničemu zavazovat, a nebudou si vyhlašovat vzájemnou válku, ať
už PS rozhodne tak či onak.
Jinými slovy, česká veřejnost
očekává od jednajících stran v příštích dnech především vzájemnou vstřícnost.
Málokdo ocení, pokud nám strany zase jednou předvedou, že pro ně přes některé
jejich požadavky, jak politici rádi říkají, „vlak nejede“.
Veřejnost je prostě vyčerpaná
podobou politiky, v níž se pořád—jak uvnitř vládních koalic, tak mezi
opozicí a vládou–na život a na smrt zdánlivě o něco bojuje, a země zatím
chátrá. Pokud nejen strany jednající o koalici, ale i všechny ostatní strany,
které se dostaly do PS, toto nepochopí, čeká českou stranickou politiku
v příštích volbách další nářez.
Právo, 16.11.2013