V nedávných
volbách uspělo několik politických subjektů, které argumentovaly, že je něco
shnilého ve státe českém–jeho politika, státní správa, části
hospodářství. Dokonce i zahraniční média
si povšimla, že tradiční antikomunistickou mobilizaci nahradila mobilizace
proti údajným zlořádům současného režimu.
To bychom mohli
samozřejmě částečně vítat jako znamení, že česká demokracie dospívá. Nechce se
už legitimizovat primárně negativně: tedy jako režim s mnoha problémy, ale
pořád ještě lepší, než byl ten komunistický. Někteří komentátoři ale upozorňují
na kýčovitý morální absolutismus, který je v kritice „režimu“ obsažen.
Nejprve po téměř
dvě dekády politika sloužila mnohým
lidem jako nástroj morálního vykoupení za jejich vlastní pasivitu z dob
komunismu. Tento opožděný antikomunismus, jak ho nazval Václav Bělohradský, byl
nejen politický kýč, ale také deformoval politický provoz v zemi.
Nyní, jak nedávno
napsal historik Michal Kopeček, začíná mít navrch druhá neproduktivní tvář české
politiky–moralistní populismus. Část české společnosti tradičně uplatňuje na politiku nerealistická
morální kritéria, což vyúsťuje v lepším případě ve volání po nepolitické
politice, v horším v antipolitiku.
Bělohradský vidí tento
moralistní postoj jako neliberální. Liberální společnost podle něj definuje i
její schopnost uznávat chyby. Neliberální společnost je moralistně
absolutizuje, aniž by se kritizující jedinci, v roli odpovědných občanů,
ptali, zda neselhali i oni. Bělohradský
dodává, že kupříkladu polistopadová transformace byl složitý proces,
v němž nikdo dopředu neznal správné odpovědi.
Právě zde ale leží
zakopaný pes. Pokud budeme chtít vykročit za moralistní populismus,
z něhož nyní těží v podobě antipolitiky nová hnutí, nestačí
konstatovat, že se do jinak správného vývoje vloudily chyby. Řada „chyb“ české transformace byla totiž kriminálním
jednáním velkých rozměrů. Nelze je relativizovat ani teoreticky, coby údajnou
daň transformaci, ani prakticky, jako to učinil Václav Klaus svojí amnestií.
Analýza minulých
selhání se přitom neobejde ani bez nečernobílých pohledů na předlistopadovou minulost, ani bez vypořádání s laciným
antikomunismem po roce 1989. Řada představitelů „mafiánského“ kapitalismu po
roce 1989 se antikomunismem legitimovala, přičemž jejich vlastní praktiky i na nich závislých politiků
byly jen pokračováním cynických poměrů z dob normalizace. V jistém
slova smyslu jsme tak nejen společností „postkomunistickou“, ale specificky
česky „post-normalizační, “ což znamená, že mnohé způsoby chování z doby
normalizace přetrvávají.
V tomto
kontextu lze úspěch nových hnutí vidět jako hrozbu i naději pro liberální
demokracii u nás. To, že se spolu s nimi podstatné části společnosti
kriticky vymezují proti současnému „režimu“, je jistě na jedné straně projevem kýčovitého
moralistního populismu, ale také možná začínající–zatím nestrukturovanou–očistou.
Václav Havel tvrdil, že bývalé komunistické země potřebují dvě revoluce: jednu
proti komunismu, druhou proti post-komunismu
Nová hnutí navzdory
opuštění černobílého antikomunismu coby dosavadního praporu české pravice neomilostňují
komunismus, ani nenavrhují jako řešení nějaké utopické vize, s totalitním potenciálem.
Nevymezují se v zásadě proti liberálně-demokratickému režimu, ale právě proti
patologickému stavu českého postkomunismu, který reprezentuje i pokleslá praxe
„tradičních“ stran.
Nenavrhují
revoluci, ale docela praktické věci, například fungující stát. A to je řešení spíše
liberálně demokratické, jakkoliv zahalené do hávu antipolitiky. Budoucí vývoj u
nás bude hodně záležet, co z tohoto dvojakého potenciálu nových hnutí
produktivně využijí tradiční strany a občanská společnost.
Právo, 19.11.2013