Politici,
kteří nabízejí ústavní argumenty proti tvrzení prezidenta Miloše Zemana, že prý
může odmítnout některé ministry, které mu navrhne nově jmenovaný premiér,
daleko nedojdou. Ústava, jak známo, suše konstatuje, že prezident jmenuje
premiéra a na jeho návrh jmenuje členy vlády.
Příští
pravděpodobný premiér Bohuslav Sobotka a další politici tak mohou tisíckrát
opakovat, že podle ústavních právníků, které konzultovali, musí prezident jmenovat ministry navržené premiérem. Zeman je
jednoduše odkáže na ústavní experty, kteří tvrdí opak.
Tento spor prostě
není možné vyřešit s pomocí odkazů na odborníky. Řešení může být pouze politické, popřípadě
soudní.
Jinými
slovy, prezident bude pouze tak silný, jak mu to dovolí politické strany. Pokud
se v současném sporu postaví rozhodující část politického spektra, zejména
pak rodící se koalice, k prezidentově snaze spoluurčovat složení vlády tak, že
prezident na to má nejspíš právo, pak se to jakýmsi novým nepsaným právem
prezidenta skutečně stane.
Pokud se
naopak politické strany–napříč rodící se koalicí i celkově politickým
spektrem–dohodnou, že prezident spoluurčovat složení vlády nemůže, pak se jim
nabízí několik možností, jak se pokusit tento názor prosadit. Jednou je
vyvolání tvrdého politického sporu s prezidentem, v němž by koalice trvala
na tom, že prezident musí jmenovat ty ministry, které mu premiér navrhne.
Pokud by
prezident pod tlakem neustoupil, nabízí
se možnost vyvolat kompetenční spor u Ústavního soudu. Je dokonce možné
argumentovat, že takový krok je navýsost žádoucí, protože jedině ÚS by mohl
svým rozhodnutím utnout spory o tom, jak si vykládat sporná ustanovení Ústavy.
Bylo by jasno i v budoucnosti.
Ať už strany
do takového střetu s prezidentem půjdou nebo ne, mají také
k dispozici možnost změnit Ústavu tak, aby si ji prezident v tomto a
dalších bodech nemohl vykládat podle svého. Přitom už jen viditelné a víceméně
jednotné odhodlání politických stran ústavní pravomoci rozpínavého prezidenta
změnit je politikum, které by prezidenta nutilo počínat si opatrněji, než zatím
při výkladu svých pravomocí činí.
Jádro sporu
je prostě politické, nikoliv striktně ústavní. Když někteří politici říkají, že
se vzhledem k nejasnému textu Ústavy musejí obě strany „džentlmensky“ dohodnout,
zní to „politicky“, ale zastírá se tak, že současný prezident žádný džentlmen“
není. Hraje tvrdý mocenský poker, a každá dohoda tohoto typu je jeho výhrou,
neboť vytváří nové zvyklosti, které postupně, bez jediné změny
v Ústavě, formují poloprezidentský
systém.
Straničtí
politici, kteří tvrdí, že s prezidentem nemá smysl jít do sporu, tak
prohrávají nejen jednu konkrétní bitvu, ale i širší spor o to, zda máme zůstat
parlamentní demokracií. Otevírají
prostor pro další expanzi prezidentské moci na úkor politických stran. A za to
česká stranická politika, už beztak slabá, zaplatí vysokou cenu.
Právo, 7.12.2013