Je s
podivem, jaké množství—a jakých—argumentů jsou schopni ve prospěch ruské anexe
Krymu snést někteří západní komentátoři a politici. Kupříkladu: Rusko si prý jen
vzalo zpět, co mu patří, protože Krym byl hloupě darován Ukrajině Nikitou
Chruščovem v roce 1954.
Někteří
západní pozorovatelé také přejímají ruskou propagandu, která tvrdí, že Rusko
prostě muselo chránit Rusy na Krymu, protože nový ukrajinský režim vznikl
svržením legálně zvoleného prezidenta Viktora Janukovyče, a je tudíž nelegitimní
a navíc prý fašistický.
Někteří jdou
ještě dále. Právě Západ prý dohnal Rusko svoji neobratnou politikou k anexi
Krymu i jeho agresivnímu chování vůči
východní Ukrajině. Začalo to prý už tím, že při rozpadu Sovětského svazu dostatečně
nezohlednil ruskou národní hrdost a imperiální minulost.
Rusko prý
pak Západ ponižoval i tím, že
nerozpustil Severoatlantickou alianci, když se rozpadla Varšavská smlouva. Ba,
co víc, NATO se začalo rozšiřovat až k ruským hranicím. Ač je NATO aliancí
demokratických zemí, musíme prý chápat, že vzhledem k tradiční ruské nedůvěře k
Západu, vidí Rusové jak další expanzi
NATO, tak dokonce i Evropské unie, na východ jako hrozbu.
Ukrajinu a
další post-sovětské státy-zejména ty s významnými ruskými menšinami—chápe prý
Rusko oprávněně jako svoji sféru vlivu, a jejich sbližování se Západem vidí
jako útok na svoji hrdost. Nyní si prý jen
bere tuto hrdost zpět.
Celá řada
těchto argumentů je naprosto absurdní. Západ Rusku po rozpadu totalitního
Sovětského svazu nijak neubližoval. Rusko se v podobě mezinárodní smlouvy
dobrovolně zavázalo v roce 1994, že bude respektovat a chránit teritoriální
integritu Ukrajiny výměnou za to, že ta
se vzdá nukleárních zbraní. Kdyby je dnes měla, jistě by měla dál i Krym.
Není také
jasné, proč by Západ měl ponižovat Rusko tím, že nesdílí jeho historické
předsudky a nerespektuje jeho nároky na vliv v bývalých sovětských republikách.
Navíc: ač byl Krym v minulosti součástí Ruska, etničtí Rusové se tam stali
většinou teprve na základě deportací krymských Tatarů Stalinem a stěhování Rusů
na jimi uvolněná území.
Ten
nejpodstatnější argument proti ruské invazi je ale tento: Rusko zcela ignoruje
pravidla hry v mezinárodním společenství, tak jak se vytvořila od 2
světové války. Na Krymu bylo přece možné na základě vyjednávání uspořádat
referendum nikoliv tak, že ho Rusko nejprve vojensky obsadí a pak před
namířenými samopaly zorganizuje údajně svobodný projev lidové vůle.
Argumentovat
tím, že mezinárodní právo tím či oním
způsobem prý porušily i západní země při invazích v Iráku, Afghánistánu, bývalé
Jugoslávii, či Libyi, srovnává nesrovnatelné. Všechny tyto invaze, jakkoliv
ohýbaly v některých aspektech mezinárodní právo, byly odpovědí na masové
porušování lidských práv či dokonce na genocidy. Rusům na Krymu nikdo
neubližoval.
Obzvláště
nebezpečnou Pandořinu skříňku otevírá přitakávání ruskému tvrzení , že má právo
nejen chránit etnické Rusy v jiných zemích, ale že má právo zabrat území, které
je prý historicky ruské.
Zejména
čeští politici a komentátoři by měli zbystřit: ti z nich, kdo relativizují
ruský anšlus Krymu zároveň odmítají srovnávání s postupem Hitlera vůči
Československu v roce 1938. Nic to ale nemění na tom, že by při uznání současné
ruské logiky by pro nás bylo dost složité odmítat tvrzení nacistické
propagandy, že Německo nejen mělo právo vojensky chránit sudetské Němce, ale
nakonec zabrat i české země, protože ty přece byly skoro tisíc let součástí
Němci dominované Svaté říše římské.
ČRo Plus, 9.4.2014