Z tábora
kritiků současné politiky Západu vůči Rusku slyšíme, že se Západ svým postupným
přitvrzováním vůči Rusku dostává do „bezvýchodné spirály sankcí“. Výhrady
zaznívající z tohoto tábora shrnul Michal Mocek v textu „Politika ve stínu
smrti nevinných“ (Právo, 1.8.2014).
Západ by prý
neměl po sestřelení letu MH17 nad východní Ukrajinou podlehnout emocím. Zejména
před Evropou prý stojí volba: buď se s Ruskem dohodne a přizná mu nějaký
vliv na východní Ukrajině, ať už se to Kyjevu líbí nebo ne, anebo se bude
tvářit, že žádná dohoda není možná. V takovém případě je třeba počítat
s otevřeným nepřátelstvím Moskvy a s přitvrzením ruského postupu.
Zní to
logicky, ale pouze v případě, že Putinovi jde v jeho současné politice
jen o východní část Ukrajiny. V takovém případě by leckdo byl možná
schopen nějakou dohodu přijmout a navrch ještě uznat, že ruský zábor Krymu je
právoplatný, a že Moskva má právo spolurozhodovat
o zahraniční a bezpečnostní politice Ukrajiny.
Jenže lze
bohužel vážně pochybovat, že dosavadní ruská politika na Ukrajině je konečnou
stanicí. Ten, kdo sleduje projevy Putina a jeho poradců, ví, že současný Kreml si
rozhodně nemyslí, že Rusko by si mělo činit nárok jen na kus Ukrajiny. Západ
nepovažuje za partnera, ale za protivníka. „Putinismus“ stále více připomíná nebezpečné
„ismy“ 20. století.
V roce
1938 se největší evropské demokratické mocnosti—Francie a Velká
Británie—rozhodly, že uvěří logice, kterou nyní propagují zastánci dohody
s Putinem. Byla to naše země, kterou se tehdy v zájmu „míru pro naši
dobu“ rozhodly obětovat, a bez Československa u jednacího stolu podepsaly
Hitlerův požadavek na územní okleštění země.
Hitlera tato
dohoda nejen nezastavila před anexí zbytku Československa, ale byla pro něj naopak signálem
k obsazení Polska a pak i válce se zeměmi, které mu—dle jeho mínění
slabošsky–ustoupily. Od 2. světové
války jsme si mohli nesčíslněkrát vyslechnout, jak neprozíravá a ve svých důsledcích tragická
politika ústupků Hitlerovi byla.
Nyní se
dozvídáme, že vůči Putinovi by naopak mohla fungovat. Vždyť kdo ví, třeba by se Putin opravdu
spokojil jen s Krymem a částí východní Ukrajiny. Dál by pak dodával v obnoveném
„míru pro naši dobu“ plyn a ropu, obchod by opět vzkvetl, pracovní místa
našich pracujících a investice našich podnikatelů by nebyly ohroženy ztrátou
ruských trhů. Kyjev by se musel přizpůsobit, a nakonec by se snad zapomnělo i na oběti letu MH17.
Většina
západních státníků ovšem této pěkné vizi nevěří. Případný „nový Mnichov“, zdá
se, Angele Merkelové překazilo sestřelení letu MH17. Místo již prý se rýsující dohody
s Putinem v podobě „Krym za plyn“ pokračuje tedy „bezvýchodná spirála sankcí“.
Kritici této
politiky tvrdí, že je riskantní, anebo dokonce, že Moskva je
obětí jakéhosi propagandistického tažení. Další varují, že konfrontační
politika s Ruskem, které si ve své historii poradilo s útoky
Napoleona i Hitlera, je neprozíravá. Co na tom, že Rusku nikdo nevyhlašuje
válku. Sankce mají jen oslabit ekonomický potenciál agresivní země.
Zdá se, že pokud
budou chtít zastánci smířlivější politiky vůči Rusku svoji argumentační bitvu
vyhrát, budou muset přesvědčivěji než dosud vysvětlit, co natolik odlišuje diktátorské
režimy v Berlíně v roce 1938 a v Moskvě v roce 2014, že
Putinovi lze věřit. Zejména by museli vysvětlit,
proč si máme myslet, že by se i tentokrát nezměnily do „bezvýchodné spirály“ západní
ústupky, jejichž propagátoři zase jednou „velkoryse“ navrhují v zájmu „míru pro
naši dobu“ předhodit diktátorovi nějaké „sudety“ ve vzdálené zemi, o
které nic nevíme.
Právo, 4.8.2014