Nový
zahraničněpolitický tým v Černínském paláci ústy prvního náměstka ministra
zahraničí Petra Druláka oznamuje, že Česká republika chce opustit údajně
zprofanovaný lidskoprávní atalanticismus, který u nás razil Václav Havel, a
místo něj má v úmyslu se zasazovat o dodržování lidských práv
v širším slova smyslu.
Drulák
opakovaně vysvětluje, že to kupříkladu znamená, že tzv.občanská práva z první generace lidských práv nelze
nadřazovat právům sociálním. Ve své poslední stati na téma lidských práv pak
vysvětlil, že Západ nemůže vnucovat zbytku světa svůj rádoby universalismus
lidských práv. Různé země a kultury mají prý na lidská práva různé pohledy, a
je tedy prý nutné hledat interpretaci
toho, co lidská práva jsou, v dialogu.
Ti
z nás, kdo se domnívali, že od druhé světové války vznikla celá řada
lidskoprávních dokumentů a smluv, včetně zakládajících dokumentů Organizace
spojených národů, k nimž se už svým samotným členstvím členské země OSN
přihlásily, se zřejmě mýlili. Rozsáhlý korpus mezinárodních lidskoprávních
dohod je podle našich nových tvůrců zahraniční politiky zřejmě jen jakýsi námět
k diskusi. Teprve v ní se rozhodne, jak lidská práva interpretovat.
Ministr
zahraničí Lubomír Zaorálek nám předvedl, jak nová lidskoprávní politika České
republiky vypadá, když při své návštěvě Číny souhlasil se svým čínským
protějškem, že Čína je územně nedělitelná, a že k ní tedy nedělitelně
patří kupříkladu i Tibet, který Čína okupuje od 50. let. Do toho, co jsou
lidská práva Tibeťanů, evidentně nemá Česká republika co mluvit.
Ti
z nás, kdo si nemyslí, že lidská práva jsou přeci jen víc, než jen cosi,
co má vyplynout z dialogu s diktátorskými režimy, by se snad mohli
částečně utěšit tím, že se v novém českém pojetí lidských práv má klást mnohem
větší důraz na práva sociální. Mohli
bychom tak kupříkladu doufat, že když už
Česká republika nechce prosazovat
klasická lidská práva, bude protestovat proti takovému hrubému
porušování sociálních práv v Číně, jako je dětská práce, otrocká práce, či
často prostě nelidské podmínky ve výrobě.
Toho jsme se
ale také nedočkali. Obchodu s Čínou tedy zdánlivě nestojí nic
v cestě.
Nyní ale
přicházejí z Hongkongu, nad nímž převzala Čína od Velké Británie před 17
lety vládu, zprávy, že si desetitisíce studentů a dalších aktivistů nechtějí
nechat líbit rozhodnutí čínských orgánů, že od roku 2017 bude možné vybírat
lídry Hongkongu jen z činovníků loajálních k čínskému režimu. Což
nebylo součástí původních dohod o předání Hongkongu Číně. Velké demonstrace,
které vypukly, jsou nejen bojem za dodržování dohod, ale i politickou svobodu a
lidská práva.
Ke všemu za
lidská práva v onom zcela klasickém smyslu, kterému se současný Černín
vysmívá coby prý překonanému lidskoprávnímu atlanticismu, který mohl razit jen
idealista, jako byl Václav Havel. Možná
by Drulák a další měli desetitisícům demonstrantů v Hongkongu, kteří
vzdorují slznému plynu a bití, vysvětlit, že o tom, co jsou lidská práva, je
třeba nejprve vést dialog s čínskými komunistickými politiky, protože
přeci nemůžeme nikomu vnucovat jakýsi monolog Západu, který pod rouškou
universalismu prodává zbytku světa svoji ideologii.
Chce se
ironicky říct, že studenti a aktivisti v Hongkongu mají v otázce
lidských práv o poznání jasněji, než tvůrci české zahraniční politiky. Kdyby si
naši politici chtěli připomenout, z jakých idejí vznikla naše demokracie,
možná by neškodilo, kdyby místo dialogu s čínskými politiky v Pekingu
diskutovali pro změnu s lídry demonstrantů v Hongkongu.
ČRo Plus, 1.10.2014