Postkomunismus
je, jak naznačuje už samotná předpona „post“, něčím po něčem. Tedy přechodná
éra, která se definuje nejen svými aspiracemi vytvořit demokracii, trh a právní
stát, ale také těžko vykořenitelným dědictvím komunismu, proti němuž se formálně vymezuje.
Tato éra si
vytvořila svojí mentalitu a politické rituály, které jsou v zemi integrované do
západního světa stále více nefunkční. Společnost chce jít kupředu, ale stále
znovu zabředávala do různých, často komických nebo politicky účelových podob „vyrovnávání
s komunismem“. V praktické politice se demokratické aspirace
opakovaně střetávají se vzorci chování zděděnými z minulosti.
Zdá se ovšem,
že 25 let po pádu komunismu jsou nejen celkový étos postkomunismu, ale
konkrétně i řada “transformačních“ institucí vzniklých po pádu komunismu u
konce s dechem. Česká společnost bude v příštích letech hledat
modernější institucionální politicko-kulturní uspořádání.
Nejlepším příkladem
jsou politické strany. Největší strany éry postkomunismu byly vytvořeny shora a
poměrně rychle se coby instituce dozírající na bezprecedentní privatizaci
proměnily převážně v agentury využívající politický vliv ve prospěch
mocných ekonomických aktérů, které privatizací stvořily. Kázaly demokracii, ale
samy nebyly jejím příkladem. Jejich vnitřní dění i výkony směrem navenek byly
až příliš „načichlé“ manýry minulého režimu, včetně onoho slavného „kdo
neokrádá stát, okrádá rodinu“.
Za
posledních 25 let tak u nás nevznikly skutečné velké politické strany, ale organizace
předstírající demokratické stranictví v zájmu zákulisních ekonomických
zájmů, s nimiž jsou prorostlé. Je vlastně podivuhodné, že veřejnosti
trvalo tak dlouho, než tuto hru na politické stranictví prokoukla.
Pravá část tohoto
„rádoby stranictví“ se zhroutila jako první. Nejen kmotrovské struktury a
korupce, ale i zjevný nesoulad mezi deklarovanými demokratickými ambicemi a
„bolševickými“ manýry přerostly pravicovým stranám přes hlavu.
Ani sociální
demokracie ve své dosavadní podobě nemá ale šanci přežít. Nevládla tak dlouho
jako pravice, a není tudíž tolik prosáklá klientelismem, ale je možná ještě
více prosáklá postkomunistickou mentalitou. Pravice měla alespoň ambice být
„moderní“, i když je nakonec utopila v pravicovém bolševismu. Levice nemá ani
tyto ambice, a není tudíž ničím schopná oslovit mladší generaci.
S tím,
jak se stranické pilíře doby postkomunismu propadají do bezvýznamnosti,
vyvstává ovšem zcela zásadní otázka:
je hnutí ANO miliardáře Babiše jen posledním výkřikem postkomunismu, anebo
předzvěstí toho, jak bude česká „demokracie“ vypadat v éře
post-postkomunismu?
Autor tohoto
textu se kloní k první možnosti. ANO vzniklo coby populistická reakce na
úpadek tradičních pilířů postkomunistické politiky, ale s použitím technik,
rituálů i stejného nedostatku porozumění liberální demokracii, které definovaly
éru postkomunismu. I ono je jen verzí „demokracie bez demokratů“.
Není to
projekt v ničem moderní–jen česká, tudíž poněkud kocourkovská, verze berlusconismu.
Velmi rychle se ukáže, že tento projekt není slibovanou záchranou české
politiky a státu, ale jen absurdním
vyvrcholením postkomunismu. Začne mít vážné problémy už v okamžiku, kdy si
po ustavujícím sjezdu konečně vytvoří vnitřní rozhodovací struktury, které
nebudou totálně odvozené od libovůle vůdce a vlastníka hnutí v jedné osobě,
jako je tomu dosud.
Až se i
tento poslední výkřik postkomunismu zhroutí, vyvstane otázka, co dál. Politické
strany, které u nás dominovaly v éře postkomunistické transformace, se už
těžko vrátí na výsluní. V zemi, kde z vysokých škol začínají vycházet
první ročníky narozené po roce 1989, je bude stále větší část modernějšího
segmentu společnosti vnímat jako veteš postkomunismu, jehož byly páteří.
Aby přežily,
musely by se radikálním způsobem proměnit, což bude s jejich personálním
vybavením skoro nemožné. Navíc nemají ani srozumitelné hodnoty, ke kterým by se
mohly vrátit jako třeba lidovci. Vzniklé vakuum se jistě pokusí zaplnit nové
populistické subjekty, ale zároveň bude i navzdory krizi politických stran
všude na Západě nadále existovat poptávka po pravicových a levicových stranách.
Budou tedy
muset nejspíš vzniknout nové strany, jakkoliv třeba sloučením některých
existujících nebo částečně na jejich troskách—jako se to stalo po zhroucení
postkomunistického politického spektra v Polsku–kupříkladu v podobě
Občanské platformy. Jisté je, že Česko čeká v příštích letech radikální
přestavba politického systému.
Právo, 13.12.2014