Česká vláda před několika dny po
bouřlivém jednání rozhodla, že naše země přijme 15 rodin z válkou zmítané
Sýrie. V závislosti na tom, kterému vládnímu a stranickému představiteli
nasloucháme, jsme se v minulých dnech také dozvěděli, že na víc než toto
ubohé gesto se naše relativně bohatá země nevzmůže, protože prý nemá pro přijetí
většího počtu uprchlíků kapacity. Když už, budeme prý raději pomáhat
v domovinách uprchlíků.
Vládní činitelé také odmítli, že by se
Česká republika mohla podílet na přijímání proporční části statisíců uprchlíků,
kteří zaplavili v minulých měsících jižní Evropu. Opět zazněl argument, že
nemáme potřebné kapacity. To jsou sice pěkné výmluvy, ale před přistěhovalci
nás neuchrání.
V Evropské unii bez vnitřních hranic jsou
totiž snahy utáhnout kohouty přistěhovalectví na národní úrovni dnes vesměs jen
prázdnými populistickými gesty. I kdyby ČR nepřijala ani jediného z běženců,
kteří se do Evropy dostali přes Středozemní moře a jihovýchodní hranice EU,
stanou se v rámci volného pohybu osob v EU naším problémem tak jako
tak.
Naše země tak připomíná člověka, který
brání vchod z ulice do svého domu před vetřelci, zatímco zadním vchodem do domu
může vstoupit a usadit se v něm kdokoliv, kdo má přístup ke společnému dvoru
s ostatními domy v ulici. A kdo se do těchto ostatních domů dostane, nezávisí
na nás, ale na jejich majitelích.
Můžeme si samozřejmě dál předstírat, že
se nás problém „zadního vchodu“ netýká, ale nebylo by lepší postavit se k tomuto
problému čelem? Začít by se dalo tím, že
ukážeme solidaritu s těmi zeměmi EU, které se o uprchlíky z jihu
Evropy už dělí.
V druhém sledu by mělo následovat systémové
řešení. Kupříkladu přijetí společné
přistěhovalecké politiky napříč EU. Ta sice dnes už má některé společné
mechanismy v oblasti imigrace, ale zároveň každý stát nadále provozuje víceméně
vlastní přistěhovaleckou politiku.
V situaci, kdy v EU neexistují
vnitřní hranice, je takový stav naprosto neudržitelný. Jednotlivé státy předstírají
svým občanům, že mají nad přistěhovalectvím kontrolu, ale přitom každý
z nich, včetně Česka, musí čelit v kontextu politiky volného pohybu
osob důsledkům rozhodnutí v každém jiném státě, nad nimiž žádnou kontrolu
nemá.
Bylo by osvěžující, kdyby třeba právě čeští
politici vykročili za hranice falešného ujišťování národních politických
reprezentací, že mají přistěhovalectví doma pod kontrolou. Namísto obranářských
gest, kterými údajně chrání výše zmíněný přední vchod do našeho domu, by mohli
tlačit EU k zásadní diskuzi nad zavedením skutečně jednotné
přistěhovalecké politiky.
Taková politika by sice znamenala, že se
nebudeme nadále moci vykrucovat z kvót pro přijímání uprchlíků, kteří se
do EU dostanou skrze země na hranicích EU s nestabilními oblastmi. Ale
také by nám kupříkladu umožnila prosazovat spolu s ostatními státy EU
zvýšenou ostrahu na jižních hranicích EU, jakož i prosazování limitů i pravidel
pro přistěhovalectví na celoevropské
úrovni.
Jinými slovy, stejně jako účast na
jiných integrovaných politikách EU, by nám společná
imigrační politika poskytla i jistou míru kontroly nad těmi dimenzemi evropského
přistěhovaleckého problému, které jsou dnes zcela mimo náš dosah, ale jejichž
následky stejně poneseme.
Právo, 22.1.2015