Po vlně změn, které
spustil rozklad sovětského impéria v roce 1989, se zdálo, že Evropa směřuje
k politické idyle: vítězství liberální demokracie a trhu v bývalých
totalitních režimech, doprovázené integrací východu Evropy do mezinárodních
struktur Západu, včetně Severoatlantické aliance a Evropské unie.
Tato nová vize
stability utrpěla sice šrámy, jakými byly války v bývalé Jugoslávii nebo dočasný
nástup neliberálních demokracií v postkomunistické části Evropy,
kupříkladu mečiarismu na Slovensku, ale přesto bylo možné tvrdit, že první fáze
transformace východní Evropy byla symbolicky završena, když EU v roce 2004
přijala osm bývalých sovětských satelitů jako své členy.
Jenže za fasádou této
zdánlivé stability se dalo do pohybu několik dravých proudů, které uvolnil pád
bipolárního světa. Těmi nejproblematičtějšími byly nástup neoliberalismu a akcelerace ekonomické globalizace.
Zatímco
neoliberalismus začal vytvářet nové nerovnosti a rozleptával předivo sociální
solidarity, které dlouho stabilizovalo západoevropské společnosti, globalizace
postupně vytvořila nebezpečnou propast mezi globálně fungujícími korporacemi a lokálně
fungujícími demokraciemi,a začala tak
ohrožovat systém liberální demokracie.
Dalším rizikovým
faktorem byla nezvládnutá přistěhovalecká
politika na Západě Evropy, která postupně zakládala na růst
protiimigračního populismu nebo přímo fašismu.
Třetím pak podcenění
Ruska, které většina západních politiků odepsala po roce 1989 jako zaostalou
poraženou zemi. Negativní roli sehrála i americká politika unilateralismu,
akcentovaná zejména za vlády George W. Bushe, která umenšovala strategický
význam nejen Ruska, ale i Evropy jako amerického spojence.
První otřes pro idylu
evropské stability přišel po americké intervenci v Iráku, k níž
Evropa nebyla schopná najít jednotné stanovisko, a američtí neokonzervativci
toho využili k rozdělování Evropy na „novou“ a „starou“. V roce 2008
pak přišla světová ekonomická krize, která nové evropské uspořádání zcela rozkývala–zejména
v podobě krize eurozóny a propadu důvěry v evropskou integraci.
Dalším byla série
teroristických útoků vedených islamisty na evropském území, které posílily
politické strany s protiimigrační a protiislámskou agendou.
Destabilizujícím
jevem je i postupný skluz Ruska k autoritářské
vládě, jeho podpora extrémní pravice v Evropě, i oživené imperiální
ambice země. V některých bývalých sovětských satelitech pro změnu začala
ve světle nových těžkostí prudce narůstat nedůvěra
k liberální demokracii.
K tomu všemu se
napříč kontinentem přidalo oslabování
klasických politických stran, doprovázené nástupem nových typů hnutí. Důvody
pro vznik těch protipřistěhovaleckých a
protievropských jsou zřejmé:
nezvládnutá imigrace, zejména lidí z islámského světa, reakce na
terorismus, a evropská integrace spoléhající příliš na rozum elit i expertní
byrokracie, spíše než na politiku. A také téměř úplně vymizení inspirativních
demokratických vůdců v Evropě.
Začala též vznikat oligarchická uskupení, která jsou pro
změnu spojena s obrovským nárůstem bohatství malého počtu lidí po nástupu
neoliberalismu, kteří se rozhodli, že lepší než ovlivňovat či korumpovat
klasické strany ve svůj prospěch je vlastnit je. Na druhé straně škály pak
vznikají populistická levicová hnutí
jako řecká Syrizia a španělský Podemos, která reagují na neschopnost stran
demokratické levice čelit důsledkům neoliberální politiky.
Think-tank Economist
Intelligence Unit nedávno konstatoval, že jelikož evropská politika hlavního
proudu nebyla schopna na nové jevy zareagovat, v samém středu Evropy zeje ideové vakuum, které čeká na své
vyplnění. Jednu stranu problému tvoří strany demokratické levice, které se nevzmohly
na ofenzivu proti prudce rostoucím ekonomickým nerovnostem a neudržitelným
praktikám globálního kapitálu dokonce ani po krizi z roku 2008.
Druhou stranu
problému je ideová vyprahlost klasických pravicových stran, které nejprve
neodpovědně pomohly ustavit neoliberální praktiky a dluhové vydírání celých
států jako globální systém žijící
vlastním životem, aby se pak pokusily čelit oslabování národních států coby
důsledku globalizace a privatizace všeho veřejného renacionalizací politiky. Jenže coby instituce příliš spojené se
špatně fungujícím systémem se octly pod tlakem populistů zprava, kteří pracují
s emocemi, jako je strach.
Evropa tak
v posledních několika letech ztratila pevné politické kontury. Její
politika se stala stejně tekutou jako
zmatená západní společnost. Klasická politika nejen nemá věci pod kontrolou,
ale není ani schopna nabízet řešení. Rok 2015 tak může být pro Evropu
v mnohých ohledech zlomový, možná i
v podobě nového probuzení běsů, které, zdálo se, z Evropy jednou
provždy zmizely.
Právo, 26.1.2015