Zahraničněpolitická koncepce je jen kus papíru

Okolo nové koncepce české zahraniční
politiky z dílny týmu ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka vypukla před
časem mediální vřava zejména kvůli zprávám, že v ní bude upozaděn
„lidskoprávní atlanticismus“, který se pojil se jménem Václava Havla. Zaorálek
nyní vysvětluje, že to byly zprávy mylné, protože do médií unikla jedna z
pracovních verzí, kterou on sám ani neviděl.

V konečné verzi, kterou nyní
dostali k prostudování i koaliční partneři ČSSD, prý nebude důraz na
lidská práva i vztahy s USA nijak oslaben. Koncepce se podle ministra od
Havla nijak nedistancuje, zároveň jsme se prý ale posunuli
ke komplexnějšímu vnímání lidských práv, takže se nebudeme starat jen o ta
klasická, ale kupříkladu i ta ekologická a sociální. Obecně se budeme snažit
být– i ve vztazích s nedemokratickými režimy–více „dialogičtí“ než
konfrontační.

K tomu všemu je na místě několik
poznámek. Především ta, že koncepce zahraniční politiky je pěkná věc a úředníci
i přizvaní teoretici si na ní jistě slušně procvičili mozkové závity. V politické
praxi České republiky má ovšem jen cenu papíru, na kterém je napsaná.

V prvé řadě proto, že na ústavní
úrovni zůstává nevyřešena dělba práce v zahraniční politice mezi vládou a
prezidentem země. Sám Zaorálek prohlásil, že doufá, že se přímo volený prezident bude koncepcí řídit, je ale prý
možné, že ne ve všem, protože bude mít na to či ono jin názor.

Ústava ovšem neříká nic o tom, že by
prezident měl a mohl mít jiný názor do té míry, že se nebude řídit oficiální zahraničněpolitickou
linií vlády, kterou bude reprezentovat i schválená koncepce. Prezidentovo
působení v zahraniční politice je kontrasignovaná pravomoc, a za
zahraniční politiku má tudíž odpovědnost vláda.

V ústavě také není ani slovo o tom,
že jelikož je prezident přímo volený, může si ze zahraničně-politické linie
vlády vybírat jen to, co se mu líbí. Jenže přinejmenším dvouhlavá zahraniční
politika bude pokračovat, protože vládní politici si prezidenta netroufnou
odkázat do patřičných mezí.

A vezmeme-li v úvahu, že zahraniční
politiku si pro svoje potřeby nyní privatizuje i ministr financí a lídr hnutí
ANO Andrej Babiš, o čemž svědčí i jeho nynější soukromo-veřejná cesta do USA (spojená
s účelovou „privatizací“ Havlova odkazu, který fantazírující
zahraničněpolitický mozkový trust ČSSD nechal ležet bezprizorně na stole), je
koncepce zahraniční politiky z dílny ministerstva kontrolovaného ČSSD jen
slohové cvičení.

I údajně komplexnější pojetí lidských
práv je jen chiméra. Pokud by nebyla, museli by naši představitelé při příští
návštěvě kupříkladu Číny vznést otázku otřesného porušování základních
sociálních a ekologických práv v této zemi, když se jim ta klasická jeví
jako málo. Jenže nevznesou, protože zmínky o dětské či otrocké práci, otřesných
pracovních podmínkách, nebo o devastaci životního prostředí by čínský režim
mohly rozčílit ještě více, než zmínky o věznění politických oponentů či Tibetu.

Můžeme si tak být jisti
jen jedním. Až bude nová koncepce zahraniční politiky konečně schválena,
zůstane tím čím u nás už z definice je: pouhým souborem premis,
které si budou příliš početní a vzájemně nekoordinovaní tvůrci české zahraniční
politiky vykládat podle vlastních mocenských potřeb.

Právo, 15.3.2015

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..