Nepravomocný rozsudek soudu první
instance, na jehož základě se bývalý vlivný lobbista a šedá eminence
z okolí premiéra Mirka Topolánka Marek Dalík odsuzuje k pěti letům
vězení nepodmíněně za to, že si zástupcům rakouské zbrojařské firmy Steyr
údajně řekl o vysoký úplatek za zprůchodnění vládní zakázky na nákup obrněných
vozidel Pandur, je-soudě podle výroků předsedkyně soudního senátu Veroniky
Čeplové—též širším soudem nad korupčním fungováním politiky v dané době.
Čeplová naznačila, že Dalík nemohl
jednat sám. Jinými slovy: nemohl si jen tak, jako Marek Dalík, muž bez
oficiální funkce, říci o úplatek ve výši téměř půl miliardy korun, pokud nepanovalo
jasné srozumění ohledně toho, kdo jsou politici, kteří jím nabízené
zprůchodnění zakázky zajistí.
V prvních reakcích na vynesený
rozsudek už jsme mohli zaznamenat, že Dalíkovi se údajně neměří stejným metrem
jako některým jiným lobbistům a politikům. Jako příklad se uvádí náměstek
ministra obrany v Topolánkově vládě Martin Barták, jehož soud nakonec
zprostil obžaloby za to, že si při nákupu nákladních vozů Tatra měl údajně též
říct o úplatek.
Případy Bartáka a Dalíka se opravdu
v lecčems podobají, ale zároveň též vykazují odlišnosti. Kupříkladu v tom,
že v případě Dalíka se obžaloba přeci jen opírala o solidnější důkazní
materiál, jakkoliv (jak tomu bývá v případě korupčních kauz, v nichž schází
listinné důkazy nebo nahrávky), i v tomto případě jde o to, které ze dvou
stran soud nakonec uvěří.
Z odůvodnění soudkyně se zdá, že
jistou roli v rozhodování senátu hrál i širší politický kontext. Vláda
premiéra Topolánka byla obestřena řadou skandálů, včetně těch korupčních, a
nakonec předčasně padla i kvůli údajné snaze právě Dalíka ovlivnit Českou televizi,
aby nevysílala pořad o poslanci Petru Wolfovi vyšetřovaném kvůli korupci.
Wolf byl sice původně poslancem za
opoziční sociální demokracii, ale za nejasných okolností takříkajíc přeběhl
k vládnímu táboru, když s ním opakovaně hlasoval proti opozici.
Dalíkovo jméno se už přitom pět let před tím objevilo v souvislosti
s údajnou snahou podplatit opozičního poslance za Unii svobody Zdeňka
Kořistku, aby tehdy opoziční Občanské demokratické straně pomohl svrhnout vládu
vedenou sociální demokracií.
Stejně tak se Dalíkovo jméno objevovalo
na začátku roku 2007 v souvislosti s přeběhnutím sociálních demokratů
Miloše Melčáka a Michala Pohanky k vládnímu táboru vedeném Topolánkovou
ODS. Dalík, ač neměl žádnou oficiální pozici, byl prostě velmi vlivný muž
v pozadí Topolánkovy vlády i Topolánka samotného. A ačkoliv zbohatl údajně
jen zásluhou svého soukromého podnikání, média opakovaně spekulovala, jakým
způsobem k mnohamiliónovému majetku vlastně přišel.
Proč připomínat toto vše
v souvislosti s rozsudkem v jedné specifické korupční kauze?
Protože se zdá, i ze slov soudkyně, že Dalíkovo zákulisní působení a jeho další
aktivity v okolí Topolánkovy vlády nelze od kauzy úplatku za nákup Pandurů
zcela oddělit. U soudu v osobě Dalíka stanul prostě jistý typ politiky, a potažmo
i Dalíkův šéf Topolánek.
Můžeme se přít, zda zahrnutí tohoto
širšího kontextu je správné či nesprávné. Odvolací soud možná usoudí, že spíše
nesprávné, a že když tento kontext od kauzy s nákupem Pandurů oddělíme,
důkazy proti Dalíkovy jen v kauze Pandurů nejsou dostačující. Jenže už rozsudkem
nad Dalíkem v první instanci bylo dosaženo něčeho důležitého: odsouzení
jistého typu politiky, která silně poškodila českou demokracii. To není málo.
ČRo Plus, 3.2.2016