Uprchlická
krize se stala jakýmsi urychlovačem procesů, které v Evropské unii byly
dlouho latentně přítomny. Byl zde už dříve doutnající, ale ještě ne plně
rozhořelý konflikt mezi těmi, kdo by nejraději znovu oživili národní státy a
těmi, kdo by chtěli více integrovanou Evropu.
Byl zde
také už dříve konflikt mezi těmi, kteří tvrdili, že Evropa se otevřela příliš
doširoka cizincům, a těmi, kdo tvrdili, že už vzhledem k demografickým
trendům Evropa bez přistěhovalectví začne ekonomicky upadat. Nový není ani
konflikt o to, zda by Evropská unie měla tváří v tvář globálním ekonomickým
tlakům a nerovnostem mezi jednotlivými státy praktikovat spíše úsporná opatření
v kontextu neoliberálních, nebo na celoevropské úrovni důsledně prosazovat
přerozdělování a více regulovat finanční sektor i trhy obecně.
Všechny
tyto i některé další ideové konflikty se pod tlakem uprchlické krize–a před ní
pod tlakem problémů Řecka i obecně eurozóny–nyní naplno rozhořely. Je sice
pravděpodobné, že Evropská unie nakonec s pomocí celé škály řešení příliv
migrantů omezí, ale zdá se, že až současná krize skončí, budeme mít co do
činění s jinou, řekněme „novou“ Evropou“.
Je těžké
přesně předpovědět, jak bude tato nová Evropa vypadat, snadnější je
argumentovat, že to rozhodně nebude Evropa, jak si ji představují různá
nacionalistická, proti-imigrantská hnutí—tedy Evropa suverénních národních
států opevněných za svými hranicemi. Evropská integrace prostě došla příliš
daleko, a její benefity jsou příliš zřejmé, na to, aby se západní evropské
střední třídy, jakkoliv mohou být části z nich vyděšené uprchlickou vlnou,
vydaly zpět k modelu rivalit menších a větších národních států.
Nejrůznější
nacionalistická hnutí mají také smůlu v tom, že liberální demokracie jsou
flexibilní systémy, které reagují na problémy. I kdyby to mělo být za cenu
dočasného obnovení hranic uvnitř Schengenu, v kombinaci se zvýšenou
ochranou vnějších hranic, jakož i draze vykoupené spolupráce s Tureckem, popřípadě
dalších nepopulárních kroků, nemohou současné demokratické elity v zájmu
vlastního přežití nejednat.
Jenže
pokud dostanou současnou uprchlickou kalamitu pod kontrolu, smrskne se výrazně
přitažlivost nacionalistických hnutí a politiků. Buďme konkrétní. Kupříkladu u
nás takový prezident Miloš Zeman, Martin Konvička nebo Tomio Okamura vsadili na
strach z migrace tolik, že jakékoliv její výrazné omezení v důsledku
nejrůznějších evropských i národních opatření je politicky oslabí.
Po
skončení současné krize Evropa nebude už stejná, protože krize dala do pohybu
řadu procesů. Jisté kupříkladu je, že odkryla zásadní rozdíly mezi evropským
západem a východem, jakož do jisté míry i mezi evropským severem a jihem.
Zejména na jihu Evropy se nyní rodí nová levice, k níž se začínají hlásit
mladí lidé napříč Evropou. Nejde už jen o řeckou Syrizu nebo španělský Podemos,
ale kupříkladu i o celoevropské levicové hnutí Demokracie v Evropě – hnutí
2025. které založil bývalý řecký ministr financí Janis Varufakis.
Ukazuje
se také, že si západní Evropa uvědomila, že liberální demokracie, na níž je ona
sama důsledně vybudována, není ani dnes vůbec žádnou samozřejmostí
v bývalých komunistických zemích. Jedním z opatření, která mohou být
západní veřejnosti prodána jako boj s uprchlickou kalamitou, je i
výraznější oddělení a následná rychlejší integrace zemí, které tvořily jádro
Unie před jejím rozšířením o postkomunistické země. Ty jsou v reálném
nebezpečí, že budou odsunuty na vedlejší kolej, ač si to jejich politické
špičky nechtějí připustit.
Tak či
onak, v Evropě se v blízké budoucnosti nejen povede vášnivá diskuze o
tom, jak dál. Unie jako celek nebo možná jen některé skupiny evropských zemí také
možná přijmou kroky, které postaví před zásadní rozhodnutí, kam chce patřit, i Českou
republiku, která se momentálně chová tak, jako by chtěla před dravým proudem
hýbajícím Evropou strčit hlavu do písku a počkat, až vše přejde. Pokud bude
pokračovat současné vzdalování zemí Visegrádu od standardů a hodnot západního
evropanství, jednou ze zásadních voleb může bohužel pro nás být odpověď na
otázku „s Evropou nebo s Visegrádem?“
ČRo Plus, 11.2.2016