V amerických
primárkách zdánlivě vítězí pravicový populista na republikánské straně, a
socialista starého střihu na levé. V Evropě se množí jako houby po dešti
nacionalistické a proti-imigrační strany na krajní pravici, a v některých
zemích vyhrává volby „nová levice“, pro kterou jsou tradiční sociálně
demokratické strany jen zkorumpovaný politický establishment.
Mohlo
by se zdát, že jsme svědky jakési politické revoluce. A pokud jde o sílící
ideové podhoubí nových hnutí na okrajích politického spektra, jakož i nové typy
„populismu“, tak v jistém slova smyslu ano.
Jenže
až se v USA sečtou všechny hlasy, v Bílém domě s velkou
pravděpodobností neusedne ani Bernie Sanders, ani Donald Trump. A
nacionalističtí populisté, jako je Marine Le Penová nebo Alternativa pro
Německo, mají v Evropě stejně daleko k vládě jako Trump a Sanders
v USA.
Neznamená
to, že politici reprezentující z pohledu hlavního proudu extrémy nemohou
vyhrát v některých státech, jako se to stalo v primárkách v New
Hampshire. Nebo jako se to stalo ve Španělsku a Řecku v podobě
nástupu krajně levicových hnutí, či
v Maďarsku a Polsku, kde dokonce samojedině vládnou nacionálně orientovaní
pravicoví populisté, na něž se politický „mainstream“ v EU dívá skrze
prsty.
Navzdory
všem těmto dílčím úspěchům extrémů napravo a
nalevo od politického středu má ale politickou budoucnost USA i EU
nadále pevně v rukou méně hlasitá většina středových voličů. Ti nakonec
pošlou do Bílého domu někoho méně extrémního, než jsou kandidáti, kteří se
svezli na vlně tekutého hněvu vůči establishmentu v New Hampshire. A
v Evropě ve většině zemí nedovolí výraznější nástup radikální levice nebo
radikální pravice.
Je
samozřejmě možné, že se politické kyvadlo může celkově vychýlit více doprava
nebo doleva, než tomu bývalo. Doba je turbulentní. Není ale pravděpodobné to,
co kupříkladu Evropa zažila ve 30.letech minulého století. Při vší úctě k předpovědím
dnešních katastrofistů nevytváří ani řádění volné ruky trhu, ani masová migrace
podobné podmínky pro tak radikální změnu v politice, jakou vytvořil
rozvrat Výmarské republiky nebo před ní chaos v Rusku. Už proto, že vše je
dnes navzájem mnohem více propojeno a extrémy se vyvažují nejen v rámci
jednotlivých států, ale i v rámci jejich unií.
Jak
USA, tak EU jsou nadále postaveny na silných středních třídách. Ty sice
ztrácejí svoje jistoty a vnitřní soudržnost pod tlakem globalizace i dalších
faktorů, takže v nějakém okrajovém státě unijního celku mohou uspět. Ale celkově
nejsou tyto střední vrstvy zatím rozvrácené natolik, aby většinově napříč USA
či Evropou nabídly možnost experimentovat se svou budoucností radikálům na
jedné či druhé straně politického spektra. A pokud se současné krize výrazně
neprohloubí, v dohledné budoucnosti to tak i zůstane.
Novinky, 12.2.2016