Nedávné
dohody Evropské unie s Tureckem nepřestávají budit vášně. Podstatou dohod,
jak známo, je, že Turecko se zavázalo, že omezí příliv uprchlíků ze svého území
do Evropy a bude brát zpět uprchlíky, kteří se navzdory jeho snahám přeplaví
z Turecka do Řecka, načež EU odebere stejný počet uprchlíků přímo
z utečeneckých táborů v Turecku.
To vše výměnou za miliardovou finanční pomoc
Turecku a příslib Unie, že pokud splní příslušné podmínky, EU umožní Turkům bezvízové
cestování do Unie a urychlí jednání o tureckém členství.
Argumentů
proti těmto dohodám je mnoho. Jsou prý nemravné, protože Turecko porušuje
lidská práva. EU se také prý nechává Tureckem vydírat, což ukazuje na její
slabost. Vracení uprchlíků prý navíc odporuje mezinárodnímu právu.
Jako
by turecký prezident Erdogan chtěl některá z těchto varování potvrdit,
zpochybnil v posledních dnech turecké snahy plnit některé z podmínek
pro zavedení bezvízového cestování (kupříkladu změny v tureckých
protiteroristických zákonech, které EU kritizuje), a zkouší také, jak daleko mu
ustoupí Německo, nejmocnější evropská země, v jeho žalobě na německého satirika
Jana Böhmermanna,
který nedávno Erogana veřejně zesměšnil.
Potíž
s jednostrannou kritikou dohod s Tureckem spočívá v tom, že Evropská
unie nemá momentálně lepší řešení. Pokud by EU dělala politiku důsledně
idealistickou, mělo by to zřejmě za následek opětovné výrazné zesílení přílivu
běženců v době, kdy Unie ještě nereformovala svůj azylový systém a systém
pohraniční ochrany na svých vnějších hranicích. Alternativou k idealismu
je, že se EU sníží, tlačena okolnostmi, k jakési novodobé verzi „realpolitik“,
což je v dané situaci v podstatě výměnný obchod s Tureckem,
v němž je nad některými ideály třeba přivřít oči.
Někteří obzvláště
ostří kritici Bruselu v národních státech, včetně České republiky, zejména
rádi poukazují na to, že EU se jeví jako velmi slabá, když na takový ponižující
obchod s Tureckem přistoupila. Zapomínají ale dodat, že EU je společným
výtvorem svých členských zemí, a skutečnost, že byla na uprchlickou krizi
nepřipravená, je výsledkem absence společné vize a jednání v minulosti. A
pomíjejí, že EU nehraje s úplně slabými kartami.
Osmdesátimiliónové
Turecko má na svém území o milión běženců víc než celá půlmiliardová Unie. Miliardy
eur, které mu Unie slíbila na řešení uprchlické kalamity na jeho území, jsou
pro Turecko velmi důležité, a Erdogan si tudíž dobře rozmyslí, zda je v jeho
zájmu dohody s Unií opravdu torpédovat.
Hraje se tedy, jak
to v mezinárodních vztazích bývá, jakási přetahovaná, která ovšem nahrává spíše
Unii. Ta potřebuje především získat čas na zavedení účinných opatření, která ji
pomohou lépe zvládnou případný nový nápor uprchlíků. A ačkoliv se Brusel
oficiálně pohoršuje nad zavřením hranic některými státy na balkánské trase,
skutečnost, že uprchlíci v současnosti nemohou z Řecka na sever, též
posiluje vyjednávací pozici EU.
Jinými slovy: ve
válce nervů s Tureckem hraje čas především pro EU. I podmíněné zrušení
vízové povinnosti pro Turky, navržené Evropskou komisí, je v tomto
kontextu taktickým tahem. Ti, kdo tvrdí, že dočasné obětování některých našich
hodnot bude mít na Evropu devastující účinky, by si možná měli připomenout časy
evropské „realpolitik“ z dob před pádem komunismu. Nakonec nad komunismem
zvítězila nejen tato západoevropská politika, ale i hodnoty Západu.
ČRo Plus, 11.5.2016