Příštím
rakouským prezidentem se nakonec těsně stal kandidát Strany zelených Alexander
Van der Bellen, který porazil kandidáta krajně pravicových Svobodných Norberta
Hofera. Evropský politický establishment si oddechl, ale výsledky rakouských
voleb mnoho důvodů k optimismu nenabízejí.
Jsou
jen dalším potvrzením, že nejen rakouská, ale i evropská společnost obecně (ostatně
stejně jako americká) se stále výrazněji štěpí na dvě části, které spolu jen
těžko nacházejí společnou řeč. Už první rozbory výsledků ukázaly, že
v Rakousku volili většinově pro proevropského a k imigraci
smířlivějšího Van der Bellena vzdělanější, „kosmopolitní“ voliči velkých měst.
Pro Hofera naopak méně vzdělaní voliči z venkova a menších měst.
To
samé dnes vidíme ve volebních preferencích v řadě jiných evropských zemí
nebo ve Spojených státech. Společným jmenovatelem podpory pro populistické nebo
krajně pravicové kandidáty je strach částí populace nejvíce ohrožených novými
jevy působených globalizací. To vyvolává odpor k establishmentu, který
nedokáže pružně reagovat.
Úspěchy
tak slaví politici slibující větší izolaci, zpřísnění migrace, opevňování
hranic, či omezení nadnárodní spolupráce a obchodu. V Evropě to od
populistů také schytává Evropská unie, protože vysvětlit voličům, že EU může
dělat pouze to, k čemu ji členské státy kompetenčně vybavily, a že na všem
podstatném je třeba se pracně shodnout, je složité.
Tradiční
strany rychle ztrácejí svoje voličstvo nejen proto, že jsou zakotveny v tradičních
ideologiích, a nedokáží tudíž reagovat na nové výzvy, ale také proto, že zdánlivě
stabilní sociální skupiny, které dlouhodobě reprezentovaly, v mlýnici
globalizace mizí. V některých zemích, jako právě v Rakousku, navíc velké
strany příliš dlouho žily v přesvědčení, že mají svoje jisté.
Nepomáhá
jim , že nejrůznější globální výzvy nelze snadno zařadit na levo-pravé škále. Populistická
hnutí toho využívají, když slibují, že problémy budou řešit jednoduše–bez
levo-pravých znamének.
Vítězství
Van der Bellena dává politickému establishmentu v Rakousku šanci, aby
promyslel, v čem selhal, a aby se poučil. Katastrofou by ale nebylo ani
vítězství Hofera, následované pravděpodobně vstupem Svobodných do vlády.
Ukázalo
by se totiž poměrně rychle, že pouhá velkohubost není politický program, a že
většina z „řešení“, které Svobodní a jim podobné strany v Evropě
nabízejí, nic zásadního nevyřeší, jen rozdmýchají staré národní antagonismy.
Novinky, 24.5.2016