Česká strana sociálně demokratická má už od
svého nástupu do čela vlády značné problémy se zahraniční politikou. Není to
nic nového. Už v době, kdy vládla poprvé s premiérem Milošem Zemanem
v čele, slavila ČSSD spíš úspěchy ekonomického rázu než zahraničně-politické.
Což o to, Zemanova vláda úspěšně dovedla
Českou republiku do NATO akcelerovala přístupové rozhovory s Evropskou
unií. Jenže tyto úspěchy kolidovaly s řadou skandálů a problematických
iniciativ, jejichž symboly se během vládnutí Zemanova kabinetu stali Jan Kavan
nebo Karel Srba.
Ve své druhé vládě, v jejímž čele se
vystřídali premiéři Vladimír Špidla, Stanislav Gross a Jiří Paroubek, ČSSD
přenechala ministerstvo zahraničí lidovcům, které reprezentoval Cyril Svoboda.
Ten dokázal poměrně dobře vyvažovat ve formulaci zahraniční politiky různé
stranické zájmy, jakož i občas komplikované vztahy s prezidentem Václavem
Havlem a později prezidentem Václavem Klausem.
Pomineme-li, že česká zahraniční politika
v té době mluvila občas poněkud kakofonicky několika různými hlasy,
přispěla skutečnost, že se ČSSD v čele vlády soustředila převážně na
domácí politiku, zatímco tu zahraniční přenechala Svobodovi a Havlovi,
k tomu, že ze zahraničně-politického hlediska se jednalo o pravděpodobně
nejlepší období za dobu existence samostatné České republiky.
Když se v roce 2013 po sedmi letech
vládního půstu ČSSD postavila kromě do čela vlády i do čela ministerstva
zahraničí, ukázalo se skoro okamžitě, že zahraniční politika pro ni bude tvrdý
oříšek. Ministr zahraničí Lubomír Zaorálek si jako svého hlavního poradce
vybral v pozici prvního náměstka politologa Petra Druláka, který začal měnit
dlouhodobý důraz české zahraniční politiky na transatlantické vztahy a lidská
práva.
Tyto snahy pak po vlně kritiky musel korigovat
sám premiér Bohuslav Sobotka. Ten, stejně jako Zaorálek, se navíc musel opakovaně
vyrovnávat s různými iniciativami prezidenta Miloše Zemana, z nichž
některé nerespektovaly vládní stanoviska. Ani Sobotka, ani Zaorálek nenašli
odvahu jít se Zemanem do otevřeného střetu, což by zahrnovalo i souboj o povahu
české zahraniční politiky.
Zejména Zaorálek se nakonec evidentně rozhodl,
že všechny Zemanovy excesy bude tolerovat, což ovšem v konečných důsledcích
zcela rozmazává jakékoliv pevnější kontury české zahraniční politiky.
Kupříkladu není jasné, zda je její prioritou strategické partnerství
s Čínou nebo se západními spojenci.
Zaorálek argumentuje, že navzdory nejrůznějším
kontroverzím okolo vztahů České republiky s Čínou, Zemanova verbálního
sabotování západních sankcí vůči Rusku, či zdánlivému nedostatku solidarity
Česka i ostatních zemí Visegrádu s Evropskou unií v uprchlické krizi,
naše země zůstává svým zamřením prozápadní a proevropská. Jenže už to, že něco
takového musí ministr zahraničí vysvětlovat v komplikovaných novinových
textech, svědčí o existenci vážného problému.
Ten spočívá především v tom, že ČSSD jako
strana v zahraniční politice tápe. Její postkomunistické křídlo neskrývá
své sympatie k Rusku i Číně a antipatie k USA, ač ty jsou garantem
naší bezpečnosti. A strana kdysi Zemanem poskládaná mezi jinými i z tzv.
„zdivočelých sociálních demokratů “
v řadách republikánů má mezi svými členy mnoho těch, kdo sdílejí
odpor k jinakosti a nedůvěru k EU.
Zahraničně-politické průšvihy, jako je
prohlášení čtyřech nejvyšších ústavních činitelů k Číně, z nichž tři
jsou představitelé ČSSD a další její bývalý předseda, se navíc, zdá se,
začínají negativně podepisovat na voličských preferencích. Možná by strana
udělala nejlépe, kdyby zahraniční politiku, kterou evidentně takříkajíc neumí,
svěřila opět lidovcům.
ČRo Plus, 3.11.2016
<!–
/* Font Definitions */
@font-face
{font-family:“ＭＳ 明朝“;
panose-1:0 0 0 0 0 0 0 0 0 0;
mso-font-charset:128;
mso-generic-font-family:roman;
mso-font-format:other;
mso-font-pitch:fixed;
mso-font-signature:1 134676480 16 0 131072 0;}
@font-face
{font-family:“ＭＳ 明朝“;
panose-1:0 0 0 0 0 0 0 0 0 0;
mso-font-charset:128;
mso-generic-font-family:roman;
mso-font-format:other;
mso-font-pitch:fixed;
mso-font-signature:1 134676480 16 0 131072 0;}
/* Style Definitions */
p.MsoNormal, li.MsoNormal, div.MsoNormal
{mso-style-unhide:no;
mso-style-qformat:yes;
mso-style-parent:““;
margin:0cm;
margin-bottom:.0001pt;
mso-pagination:widow-orphan;
font-size:14.0pt;
font-family:“Times New Roman“;
mso-fareast-font-family:“ＭＳ 明朝“;
mso-fareast-theme-font:minor-fareast;
mso-ansi-language:CS;}
.MsoChpDefault
{mso-style-type:export-only;
mso-default-props:yes;
font-size:14.0pt;
mso-ansi-font-size:14.0pt;
mso-bidi-font-size:14.0pt;
mso-fareast-font-family:“ＭＳ 明朝“;
mso-fareast-theme-font:minor-fareast;}
@page WordSection1
{size:595.0pt 842.0pt;
margin:72.0pt 90.0pt 72.0pt 90.0pt;
mso-header-margin:35.4pt;
mso-footer-margin:35.4pt;
mso-paper-source:0;}
div.WordSection1
{page:WordSection1;}
–>