Často dnes slyšíme, že dělení politického
spektra na pravici a levici je překonané. Tradiční strany pravice i levice se
posunuly v posledním čtvrtstoletí do politického středu, v některých
zavedených demokraciích spolu dokonce pravidelně vytvářejí velké koalice.
Jedním z důvodů je skutečnost, že velké
nadnárodní firmy i globálně fungující finanční kapitál tlačí národní politiku
k takovému fungování, které je pro ně výhodné. Dokud výhody tohoto
„umetání cestiček“ pro globalizovanou ekonomiku převažovaly nad nevýhodami, nic
moc se nedělo. Levice a pravice se pravidelně střídaly u vlád, přičemž se levice
v podobě nejrůznějších „třetích cest“ podřídila logice neoliberalismu.
Vítězné tažení globalizace ovšem začalo
v poslední dekádě přinášet stále nové výzvy v podobě nejen vytváření
ekonomických protektorátů z celých států, jak se to stalo v Řecku,
nebo masové migrace, ale i rostoucích nerovností, mizení celých průmyslových
odvětví a sociálních dislokací v mnoha západních zemích.
Novodobí populisté toho využili a nabízejí
v podstatě dva druhy populismu. Na jedné straně ten, který slibuje
„nacionalizaci“ politiky, ekonomiky a bezpečnosti; na straně druhé ten, který
reprezentují oligarchové. Ti slibují, že tradiční politiku nahradí expertním
vládnutím a přívětivým autoritářstvím. Oba tyto proudy populismu přitom
vyvlastňují levici její tradiční témata i voliče.
Zdá se ovšem, že nástup populismu začíná už
téměř odepsanou demokratickou levici probouzet k životu. V USA málem
v demokratických primárkách Hillary Clintonovu porazil „levičák“ Bernie
Sanders. Ve Francii má slušné šance na vítězství v prezidentských volbách levicový
liberál Emmanuel Macron. A v Německu polil sociální demokracii živou vodou
příchod Martina Schulze do jejího čela. V Itálii
se formuje z jednoho křídla středolevé Demokratické strany Matteo Renziho
nová levicová strana. Ožili i rakouští sociální demokraté.
Dokonce i ti čeští začínají konečně chápat, že
globalizace je nejen ekonomická příležitost, ale i socio-ekonomická výzva, a že
nazrál čas chopit se témat, jako je masivní odliv kapitálu nebo nerovné
zacházení se zaměstnanci týchž nadnárodních firem v různých zemích. A že ani
daňový systém nemusí být nutně nastaven tak, aby primárně vyhovoval zahraničním
investorům.
Vždyť k čemu je nám ekonomický růst, když
z něho nakonec profitují nikoliv primárně čeští zaměstnanci, ale konta
nadnárodních společností?
Zdá se prostě, že turbulence posledních let konečně
pomohly levici si uvědomit, že s nástupem globalizované ekonomiky
nezmizela témata, která ji tradičně definovala. Nerovnosti a vykořisťování
fungují dál, i když globálněji.
Možná tedy ještě s odepisováním levice
počkejme–zejména pokud v Evropě dosáhne zásluhou úspěchů ve velkých zemích
takového vlivu, že začne svoji politiku „nadnárodně“ koordinovat.
Právo, 1.3.2017