Ona těsně nadpoloviční většina
českých voličů, která dopomohla ke znovu zvolení vulgárnímu pijanovi, který
neváhá hrát kvůli své moci na nejnižší pudy, obcházet ústavu a programově
rozdělovat společnost, je evidentně přesvědčena, jak se pořád dokola
zdůrazňuje, že zvolila „zkušeného politika“, který bude prý důsledně bránit
národní zájmy a ochrání nás před nebezpečími vnějšího světa.
Neochrání. A nejen kvůli tomu, že
mu bude kvůli jeho zdravotnímu stavu rychle ubývat sil, a že celá ta myšlenka
ochrany národa někým, kdo nemá reálné pravomoci, ani kapacitu to dělat, je
nesmysl.
V politice, i v té mezinárodní,
má mnohem větší váhu, jak je ten který stát vnímán, než jaká je realita. Ve
spojení s volbami do Poslanecké sněmovny si Česko nyní už definitivně
vysloužilo v západní Evropě obraz vystrašeného,
nacionalisticko-populistického postkomunistického skanzenu–země, s níž se
nedá moc počítat ve snahách postavit se výzvám modernity, konkrétně pak
v další evropské integraci.
Stačí si po českých volbách
prolistovat západní deníky, nebo si pustit západní televize. Titulky jako
„vítězství krajně-pravicového prezidenta“ nebo „vítězství proruské politiky“,
mluví za vše. Mohli jsme se vydat
alespoň cestou Slovenska, kde proti populistickému premiérovi stojí prezident
občanské společnosti, ale výsledek české prezidentské volby nás bude opticky
řadit spíše k Polsku a Maďarsku.
No a co? řeknou mnozí Zenamovi
voliči, spolu s částí české politické a komentátorské obce, prodchnuté duchem
„druhé republiky.“ Budeme společně s Visegrádem pevně bránit naše „zájmy“. A o
Zemanově nadstandardních vztazích s Ruskem a Čínou, ať si na tom Západě,
co do našich věcí pořád strká noc, myslí, co chtějí. A nic tak strašného se
nestane ani v případě, že by Zeman spolu se svými spojenci v partajní
politice trochu přidusil s pomocí nových zákonů a vládních opatření, či
útoků na veřejnoprávní média, liberální část společnosti. Alespoň nebudou
otravovat lid a rušit klid k práci.Tahle země je přeci naše, nebo ne?
Bohužel tak úplně není, ať už
budeme heslo Zemanovy „nekampaně“vykřikovat jakkoliv hlasitě.
Jak už jsem před časem napsal, páteř
naší ekonomiky „naše“ není vůbec. Ekonomický růst je primárně poháněn
zahraničními investicemi, jejichž celková hodnota je nyní okolo 3 bilióny
korun. Politické špičky jsou stále více v roli jakýchsi servismanů, kteří
zahraničnímu kapitálu jen umetají cestičky. Dokonce i prezident má přímo na
Hradě „poradce“ v podobě čínské investiční skupiny CEFC.
Ze země, která je pod vedením
Zemana údajně „naše“, odtéká každý rok na dividendách do zahraničí okolo 500
miliard korun–navzdory tomu, že mnohé tyto firmy u nás požívají daňové a další
výhody. Více než 13 tisíc „našich“ firem“ má sídla v daňových rájích.
Globalizace má mnoho tváří, od
migrace až po stále propojenější ekonomiku a politiku. Tyto tváře se od sebe
nedají oddělit tak, že v některých oblastech prohlásíme naši zemi jen za
„naši“, zatímco v jiných oblastech se budeme jako současný prezident poníženě
ohýbat před investory, kteří mají dostatek peněz. Anebo vykládat
v autoritářských režimech, jak jsme se k nim přijeli „učit, jak
stabilizovat společnost.“
Mnohé z „našeho“ ekonomického
růstu souvisí s členstvím v Evropské unii a konkrétněji pak
v schengenském prostoru. Člověk nepotřebuje být Kassandrou, aby odhadl,
kolik z onoho vzmachu české ekonomiky by nám zůstalo v případě, že by
Česko bylo vytlačeno z dále se integrujícího jádra EU.
A přesně to se může nyní stát. Zemanovsko-babišovská
část Česka si bohužel neuvědomuje, že všechno má svoje důsledky. Zatím může
tato část společnosti poměrně snadno podléhat dojmu, že ani ten největší
přešlap proti demokracii a dobrým vztahům se zeměmi, na kterých ekonomicky
závisíme, nám neublíží. Vždyť se zemi ekonomicky daří, máme nejnižší
nezaměstnanost, je u nás bezpečno, neroztahují se tady žádní migranti atd.
To vše se ale může začít měnit už
za několik týdnů, pokud vznikne nová vládní koalice v Německu. Jejím
nejsilnějším společným mottem bude reforma Evropské unie. Ochota přijmout celou
řadu návrhů z dílny francouzského prezidenta Emmanuela Macrona bude
vysoká.
Česko, které si volbou Zemana
vybralo spokojené zápecnictví, pepřené doma prezidentovými a premiérovými
komickými, popřípadě přisprostlými výstupy a antidemokratickou rétorikou, vůbec
není připraveno, aby se na reformách EU podílelo.
Jako by to bylo to
nejdůležitější, s čím si máme na mezinárodní scéně poradit, Andrej Babiš
jezdí po Evropě s populistickými výkřiky, jak je prý nutné zabránit jakýmkoliv
migrantským kvótám a odmítnout navrhovanou podobu evropské azylové politiky–tzv.
Dublin IV. Jenže změny se budou dít nejen v oblasti azylové politiky, ale na
mnoha dalších frontách.
Český ekonomický zázrak se zdá
být pevný jako žula, ale ve skutečnosti je zcela závislý na exportech do těch
zemí, které se mohou cítit po právu zaskočeny už samotným znovu zvolením
někoho, jako je Zeman. Český ekonomický růst navíc začíná narážet na uměle
vybičovaný strach z migrace jakéhokoliv druhu, takže podniky volající po
nových zaměstnancích, nemají odkud brát.
Před časem jsem napsal, že Česko
je montovnou strachu a průměrnosti. Volba prezidenta to potvrdila. Lidé, kteří
Zemanovi znovu pomohli na Hrad, jsou prý ti sociálně slabší, a nižším vzděláním
atd. „Povýšená“ pražská kavárna je prý nemá podceňovat, má s nimi mluvit,
brát je vážně.
Dobře. Začněme tedy sdělením, že případné
negativní ekonomické a politické dopady českých sněmovních a prezidentských
voleb na rozdíl od vzdělanější, kosmopolitnější a jazyky vládnoucí části
společnosti dopadnou především na ně. Měli by se začít připravovat na horší
časy.
Aktuálně.cz, 29.1.2018