Novinář Josef Káninský napsal v Lidových
novinách, že vítězství českých hokejistů na Olympijských hrách v Naganu v roce
1998 má potenciál být přirozeně slaveným státním svátkem. Ve světle toho, jak
se na Nagano vzpomíná, jaké emoce ono vítězství dodnes budí, není možná daleko
od pravdy.
S Naganem se dnes zachází
jako s náboženským mýtem svého druhu. Má svoje ikony a stokrát převyprávěné
či odvysílané klíčové momenty (Haškovy zákroky, Svobodův gól proti Rusku, divoká
cesta domů letadlem, setkání hokejistů s davem na Staroměstském náměstí). Jakýsi
téměř náboženský charakter celé události, dodnes podtrhuje pocit, že šlo o cosi
jako zázrak, který se stal, ač to bylo velmi nepravděpodobné.
Ve skutečnosti tím hlavním „zázrakem“,
který je v podloží emocí pojících se s Naganem dodnes, bylo chvilkové
sjednocení jinak rozhádaného národa.
Opojení z jednoty, z neuvěřitelnosti
toho, že „jsme“ to „my“ (reprezentovaní „zlatými hochy“) dokázali, že jsme se zdánlivě
stali na okamžik globálně slavnými. Otázkou tak je, zda hlavním důvodem, proč
na Nagano dodnes vzpomínáme v téměř v náboženském duchu, není skutečnost,
že nám umožnilo „se prožít“ alespoň dočasně jako národ, v němž všichni sdílíme
stejné emoce.
Předčilo v tomto smyslu
dokonce i sametovou revoluci, v níž přece jen byla na jedné straně vítězná
většina národa a na druhé straně poražená menšina, takže prožívaná jednota a euforie
nezasáhly každého. Jednota emocí vybuzených Naganem naopak dodnes nečiní
rozdíly mezi tím, koho kdo volí, kdo patří k dnes vzývanému „lidu“ a kdo k
očerňovaným elitám, kdo ke Kavárně a kdo k venkovské Hospodě. O onom vítězství
se dá mluvit jazykem hospodským, i jazykem intelektuálním. Snese vše.
Jenže o čem to tady vlastně
mluvíme? Co nám to za dvacet let vyrostlo do podoby téměř náboženského mýtu? Když
onu oponu mýtu odhrneme, nemluvíme o ničem důležitějším než o hokeji, o
sportovní hře, o fanouškovství.
Z tónu mnohých komentářů by přitom
lehce šlo nabýt dojmu, že šlo o mnohem víc. A možná mají pravdu. Šlo ale o
skutečnou historickou událost, srovnatelnou s jinými velkými historickými
událostmi?
V tomto kontextu je otázkou,
co toto zveličení hokejového úspěchu až na jakousi mytologickou úroveň o nás
jako o národu vypovídá. Možná to, že jelikož se nedokážeme prožívat jako národ
politický, a jelikož jsme tím, co Kundera nazval „národ nesamozřejmý“ hledáme v naganském
úspěchu stvrzení vlastní existence a identity, jakož i ambicí, které bychom
mohli a měli generovat jinak. Rodí se další české simulakrum.
Aktuálně.cz, 22.2.2018