Pražský hrad je evidentně velmi rozladěn vydáním ruského
hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států. Po prvním, ještě poměrně mírném
vyjádření mluvčího prezidenta, že šlo prý o „netradiční postup“, následovala palba
silných odsudků. A nakonec přišly na řadu i konspirační teorie.
Kancléř Vratislav Mynář se rovnou pasoval do role
právního superarbitra, když prohlásil, že ministr spravedlnosti Robert Pelikán
postupoval nezákonně, a český právní systém se tím zařadil na úroveň
Bangladéše. Ponecháme-li stranou, že autorem této právní „expertízy“ je člověk,
který je vzděláním ekonom v oboru stavebnictví, vtírá se ironická otázka,
zda by se pan Mynář neměl soustředit na skutečné problémy s právním
státem, v nichž sám figuruje.
Kupříkladu na zakázky ve státním podniku Lesní správa
Lány či podivné lobbistické tlaky s účelem zajistit (nakonec zkrachovalou) zakázku na stavbu hydroelektráren v Kyrgyzstánu
pro neznámou českou firmu Liglass Trading. Anebo dosti netransparentní
financování Zemanovy prezidentské kampaně Spolkem přátel Miloše Zemana,
v jehož čele stojí právě Mynář.
Mynář ale nebyl jediný z prezidentových blízkých
spolupracovníků, kdo neudržel nervy na uzdě. Mluvčí Jiří Ovčáček zaplavil
Twitter konspiračně laděnými úvahami, v nichž naznačoval, že vydáním
Nikulina nabídli ti, kdo ho umožnili, jistým kruhům v USA munici proti
prezidentovi Trumpovi.
Mnozí to brali tak, že pan Ovčáček zase jednou nad sebou
na Twitteru ztratil kontrolu a předvádí se bez konzultací se svým šéfem. Jenže
tyto úvahy podpořil nyní během své návštěvy Slovenska i sám Zeman! Prý by se
Češi neměli plést do amerických vnitropolitických bojů.
A co víc: prezident tajemně naznačil, že jistou roli v těchto
bojích, namířených proti Trumpovi, může hrát i třetí nejvyšší americký činitel,
šéf americké Sněmovny reprezentantů Paul Ryan, který nedávno navštívil Prahu a
veřejně přitom prohlásil, že si přeje vydání Nikulina. Vždyť považte: tentýž
Ryan měl prý po zvolení Trumpa na sobě černou kravatu! Všechno to do sebe zapadá, že ano, milý
Watsone! (Až na to, že Ryan měl modrou kravatu.)
A také až na to, že prezident nevysvětlil, proč za tuto
údajnou „munici“ proti Trumpovi děkují České republice nejvyšší představitelé Trumpovy
administrativy, nikoliv jen Ryan. A možná českému prezidentovi také uniklo, že
Ryan se postupem času stal Trumpovým podporovatelem.
Poněkud racionálnější pohled na to, co se stalo, se
pokusil přinést ředitel Zahraničního odboru prezidentské kanceláře, kariérní
diplomat Rudolf Jindrák.
Prezident prý měl o vydání Nikulina vědět předem. Místo
toho se Hrad vše dozvídal až z médií.
Což o to, v normální zemi by prezident nejspíš
informován byl, i když zákon nic neříká o tom, že by prezident měl hrát ve
vydávání jakoukoliv roli, nebo že by měl ministr povinnost třeba ho jen o svém
rozhodnutí informovat. V České republice ale nepanují úplně normální
poměry.
Ty by existovaly, kdyby nejvyšší představitelé měli
přibližně stejné názory na priority české zahraniční politiky a prezident hájil
stejné národní zájmy jako vláda, což mu v podstatě ukládá Ústava, protože
jeho působení v zahraniční politice je kontrasignovaná pravomoc. Jenže
Hrad se v celé věci od začátku zase jednou pasoval do role mluvčího Ruska,
a Pelikána tlačil k vydání Nikulina do Ruska nejen Mynář, ale i sám Zeman.
Leckdo by mohl argumentovat, že asi i v Bangladéši by takové tlaky na
ministra, jemuž podle zákona rozhodnutí o vydání plně náleží, byly považovány
za nepřípustné.
Senátní zahraniční výbor dokonce Zemana kvůli tomu otevřeně
kritizoval za „hájení zájmů cizí mocnosti.“ A Pelikán–zřejmě v poukazu na
zájmy této mocnosti—prohlásil, že české zpravodajské služby varovaly, že
Nikulinova přítomnost na českém území představuje vysoké bezpečnostní riziko. I
proto se jeho vydání, včetně převozu na letiště, událo rychle a v režimu
co největšího utajení. Na otázku, proč si český ministr spravedlnosti a premiér
(který byl o celé věci informován) mohou myslet, že je třeba takovou věc tajit
před hlavou českého státu, ať si každý zkusí odpovědět sám.
Novinky, 6.4.2018