Ze zpětného pohledu na 100 let, které uplynuly od obnovení
české státnosti v roce 1918, se vynořuje i jeden velmi nelichotivý závěr,
který je možné shrnout slovy „neumíme si vládnout.“ Platí to dokonce i o první
republice, která byla zmítána po celou dobu své existence přebujelým
partajnictvím, jež nakonec vyústilo do mimoparlamentního rozhodovacího
mechanismu zvaného Velká pětka.
Jakkoliv byla první republika prodchnuta demokratickým
republikánským étosem, vzývajícím údajné tradice českého humanismu, nedokázala
nakonec „demokraticky“ a racionálně zpracovat největší výzvy, kterým čelila: smysluplnou
integraci národnostních menšin, především sudetských Němců; skutečnou
rovnoprávnost Slovenska s českým zeměmi; a fungující
mezinárodně-bezpečnostní zakotvení Československa.
Sen o české výjimečnosti
Příběhem první republiky se vine jako červená nit
přesvědčení o jakési národní výjimečnosti, které se vracelo v různých
podobách i později a které možná nejprecizněji formuloval v roce 1968
Milan Kundera ve své polemice s Václavem Havlem. Kundera argumentoval, že
socialismus s lidskou tváří je dějinotvorný experiment, který se mohl
zrodit pouze zásluhou výjimečných humanistických tradic českého národa a jeho
historického příběhu.
První republika přitom na převládající přesvědčení politické
elity, že jsme historicky výjimeční, a že nám tudíž jen málokdo může rozumět, nemálo
doplatila tím, že nebyla schopná budovat rovnoprávná spojenectví a neměla ve
svém okolí skutečné přátele. Mnichov byl pak vnímán nikoliv jako geopolitická
prohra bezpečnostně a mezinárodně politicky nepřipraveného státu, ale jako
spiknutí proti naší jedinečnosti.
I rok 1968 byl vnímán jako projev české jedinečnosti. Světu
jsme chtěli nabídnout humanizaci komunismu v podobě experimentu s jakousi
„třetí cestou“. Spor mezi Kunderou a Havlem se týkal právě představy o české
výjimečnosti. Kundera ve svém eseji mluvil ve spojení se socialismem
s lidskou tváří o „svobodě, jakou svět ještě neviděl“. Havel naopak
realisticky – podle mnohých ale prý „přízemně“ – upozorňoval, že by možná úplně
stačilo, kdybychom se nepokoušeli vymyslet nový model politického vládnutí, ale
přijali to, co funguje na Západě, tedy liberální demokracii.
Paradoxně i Havel později propadl v disidentských
kruzích poněkud nerealistickým představám o „nepolitické politice“ coby modelu,
který by se mohl stát po znovuobnovení svobody u nás jakousi alternativou
k systému politických stran. I po roce 1989 se tak vedly dlouhé diskuze o
tom, zda jsme nepromeškali jakousi historickou příležitost, když jsme se
nakonec zcela „přízemně“ vydali cestou přijetí západního politického systému
liberální demokracie, založeném na stranictví.
Havel nakonec svoje představy o politických stranách
korigoval a občanskou společnost, která v konceptu nepolitické politiky
měla hrát ústřední roli, hájil spíše coby jednu z nezbytných dimenzí
fungující demokracie. Jenže do politické arény už mezitím vtrhli další čeští
poličtí a ekonomičtí mesianisté, jako byl Václav Klaus, kteří sice formálně
vzývali „standardní postupy“, ale ideologicky chtěli být neoliberálnější než samotní
zakladatelé neoliberalismu na Západě. A věřili, že jimi navrhované
transformační postupy, jako byla kupónová privatizace, nám dávají punc
výjimečnosti – přinejmenším v kontextu postkomunistického světa.
Blouznění o tom, že víme, jak dělat věci lépe a rozumněji než
ostatní země (jakkoliv dlouhá může být jejich demokratická tradice), zůstalo
součástí české politické kultury dodnes a přeneslo se především do postojů
k Evropské unii. Významnou součástí českého politického diskurzu tak
dodnes zůstává přesvědčení, že kdyby nám ostatní více naslouchali, bylo by na
světě, přinejmenším v Evropě, lépe.
Tento postoj se přitom úzce pojí s přesvědčením, že historické
kalamity či selhání, jako byl Mnichov, nástup komunistů, či rychlá rezignace po
sovětské invazi v roce 1968, jsme si nezpůsobili převážně sami, ale byli
jsme jako národ obětí jiných. Kundera ve svém projevu na sjezdu
československých spisovatelů v roce 1967, a pak ve své polemice s Havlem,
dal tomuto postoji i jakési ideové zastřešení v podobě nelehkého údělu
„nesamozřejmého národa.“
Slabost
elit
Znovu a znovu se vynořující přesvědčení o národní
výjimečnosti, kterou ostatní národy nenechají vykvést, protože nás buď
nechápou, nebo přímo utlačují, je jakousi náhražkou za poměrně malou schopnost
si rozumně vládnout. A ta se pro změnu pojí se slabostí politických elit.
V zemi, která v posledních 400 letech byla zhruba
350 let provincií jiných, během kteréžto doby byla ovládána z Vídně,
Berlína a Moskvy, to není možná překvapující. Domácí politické elity neměly
možnost skutečně vyrůst, částečně i proto, že když se v 19. století rodila
moderní politika, převládla v českých zemích silná národovecká ideologie,
která místo budování silných strategických pozic v rámci Rakousko-Uherska
vídeňskou politiku spíše bojkotovala a snila svůj provinční sen.
V ideologii národní výjimečnosti byla přetvořena
dokonce i amputace českých elit po Bílé hoře. Dalo to prý postupem času
vzniknout unikátnímu českému plebejství, které je vnitřně demokratické a
humanistické. Jenže, jak si později všiml i Tomáš G. Masaryk, toho plebejství
mělo v sobě zabudováno i poměrně destruktivní rys, pokud jde o schopnost
si vládnout: těm „nahoře“ se nemá důvěřovat, jsou nejspíš někým dosazeni nebo
nám „dole“ nerozumějí.
Jak to v návaznosti na Masarykovy postřehy pěkně
vystihl Václav Bělohradský, místo strukturované politické opozice se u nás
opakovaně formuje opozice k politice. Jinými slovy, politika je elitářský,
odcizený a namáhavý projekt a ti, kteří ji provozují, nerozumějí už
z podstaty věci „lidu“. Ten má naopak zdravý rozum.
Potíž s tímto poněkud anarchistickým postojem
k politice spočívá v tom, že je v takovém prostředí velmi těžké
vládnout. Diskuze se nevede věcně, ale s pomocí populistických výkřiků,
popřípadě s pomocí ideologických šablon. A jak už bylo zmíněno, hlavní
politické strany v první republice nakonec raději přijaly mechanismus Velké
pětky, která obcházela složitý parlamentní provoz a namísto toho rozhodovala o
důležitých věcech zákulisně.
Tento mechanismus se v české politice opakuje. Na konci
2. světové války byla stranická a parlamentní pluralita podvázána pro změnu
institucí Národní fronty, přičemž některé strany byly pro jistotu s poukazem
na jejich údajnou dřívější kolaboraci s nacisty zakázány. Vydláždilo to
cestu ke komunistickému puči. A i samotný komunistický režim byl pak založen na
předstírání, že zemi vládne Národní fronta, v níž hlavní roli hraje
komunistická strana coby jakýsi předvoj.
Na principu podvázání parlamentu byla založena také opoziční
smlouva mezi občanskými a sociálními demokraty v roce 1998. Obě dříve
tvrdě soupeřící strany se domluvily, že ČSSD bude vládnout, zatímco ODS ji výměnou
za nejrůznější výhody bude držet u moci a nepodpoří hlasování o nedůvěře.
Současná vláda Andreje Babiše na tyto tradice navazuje.
Parlament je podle Babiše jen žvanírna, je třeba „makat“. Prezident Miloš Zeman
se projektu podvazování parlamentu aktivně účastní.
Nejprve si v roce 2013 stvořil vlastní vládu
„odborníků“ bez důvěry Sněmovny, po volbách v roce 2017 zase spolupracoval
s Babišem na udržování menšinové vlády hnutí ANO, která nedostala důvěru
Sněmovny. Oba přitom mají v těchto mimoústavních aktivitách podporu nemalé
části veřejnosti, která politikou pohrdá a „vlády odborníků“ jsou ji
sympatické.
Vládnutí
jako permanentní krize
Českou politickou historii od získání samostatnosti
v roce 1918 lze s jistou mírou zevšeobecnění popsat buď jako
permanentní krizi vládnutí (v obdobích formálně existující demokracie) anebo
jako znásilnění většiny menšinou pod praporem ideologie. Zůstaneme-li u tří období
formální demokracie (1918–1938, 1945–1948, 1989 do současnosti), lze si
povšimnout zejména neschopnosti hledat mezi politickými elitami (ale i
společenskými elitami obecně) společné zájmy, založené na konsensu.
Jak už bylo řečeno, česká historická mytologie sice
portrétuje české plebejství pozitivně jako zdroj jakési lidové demokracie,
skutečností ale je, že plebejství je vnitřně svárlivé, kmenové. Pokud není
svazováno nejen pevnými ústavně-právními pravidly, ale také jakousi přirozenou
hierarchií hodnot, je zásadní překážkou pro hledání racionálních řešení
prospěšných pro celou společnost.
V takovém prostředí nakonec většinou vítězí
partikulární zájmy nad obecnými. Česko je tak dnes jakýmsi muzeem nedokončených
či do země zadupaných projektů všeho druhu – od dálnic až po velká
architektonická díla. V prostředí slabých pravidel hry a celkově slabé
racionality politického i úředního jednání dokážou totiž partikulární zájmy účinně
mařit cokoliv, co jim nevyhovuje.
Všimněme si, že velká část diskuze o té či oné modernizaci
země se odehrává v opozici proti čemukoliv novému, stal se z toho
skoro jakýsi sport nejrůznějších spolků hájících zájmy jednotlivých skupin. Tento partikularismus, ať už je ideologicky
zdůvodňován jakkoliv, existuje i v politice, která též není schopná hledat
racionální průsečíky. I proto většina vlád od roku 1993 nedokončila svůj
mandát.
Ostatně také odpor vůči Evropské unii nemálo souvisí
s tím, že partikularismus české politiky se jen nerad podřizuje nějakému
sdílenému zájmu a racionalitě. Zvlášť když jsou taková rozhodnutí činěna za
našimi hranicemi.
Má-li se tedy Česká republika posunout dál, bude muset
projít bolestivým procesem racionalizace svojí politiky, protože politická (a
od ní odvozená byrokratická) racionalita je cosi, čeho se českým zemím
v posledních sto letech zoufale nedostávalo. Dosavadní relativní
ekonomická úspěšnost po roce 1989 souvisí s politikou jen nepřímo,
hospodářství řídí spíše jakýsi „autopilot.“
Jenže má-li země vykročit z postkomunistické éry, kdy
zásluhou levné práce, zeměpisné polohy a tradice industrialismu relativně
prosperovala v podobě jakési montovny pro nadnárodní korporace, bude
potřebovat vizi, modernizaci infrastruktury a rozumnou investiční i vzdělávací
politiku, což bez rozumně fungujícího vládnutí není možné. A pokud by Česká
republika byla ponechána jen sama sobě, po čemž volají nacionalisté, je dost
pravděpodobné, že ve světle výše zmíněných tradic by se patologická neschopnost
rozumně si vládnout ještě prohloubila.
Nadějí je větší integrace České republiky do Evropské unie a
dalších mezinárodních struktur. Dalo by se dokonce argumentovat, že naděje, že
se podaří přeměnit naší zemi v moderní západní stát, je o to větší, oč
více se rozhodovací procesy přesunou směrem do Bruselu a čím méně budou ovlivňovány
domácí řevnivostí, potažmo malou schopností si rozumně vládnout.