Prezident
Miloš Zeman před časem nominoval do funkce ústavního soudce experta Aleše
Gerlocha.
Nominace se setkala s nesouhlasnou
reakcí v části právnické obce, některých politických stran i expertů. Senát
nakonec po emotivní debatě nominaci zamítl.
Hlavním
důvodem byla Gerlochova předchozí spolupráce s Hradem, při níž pomáhal
formulovat některá kontroverzní stanoviska Kanceláře prezidenta republiky.
Mnohé popudil také Gerlochův několik let starý návrh přepsat preambuli ústavy
tak, aby místo občanské definice české státnosti stanovila, že „Česká republika
je vlastí příslušníků českého národa a příslušníků národnostních menšin
a entit, které jsou s ním spjaty.”
A byla zde
také Gerlochova minulost: dlouholeté členství v komunistické straně během
doby normalizace, či spekulace o jeho spolupráci s komunistickou tajnou
policií. Potřebnou většinu senátorů pro podporu nominace prezident tak nakonec
nezískal ani navzdory tomu, že je Gerloch řadou svých kolegů považován za
kvalitního ústavního experta.
Prezident
zamítnutí Gerlochovy nominace opakovaně kritizoval jako nemístnou politizaci
celé záležitosti. Senátoři, kteří hlasovali proti nominaci, si podle něj chtěli
užít pětiminutovku slávy. Tím by celý případ mohl skončit i pro Gerlocha, který
se mohl spokojit s tím, že nemalá část veřejnosti bude jeho odmítnutí
vnímat podobně jako Zeman.
Jenže
Gerloch se bohužel začal v poslední době k odmítnutí své nominace
vyjadřovat v médiích. A to způsobem, který dává za pravdu těm z jeho
kritiků, kteří tvrdili, že ústavu chápe velmi účelově, a i proto byl
v minulosti ochoten podpořit některé sporné prezidentovy výklady
nejvyššího zákona země.
V rozhovoru pro Lidové noviny Gerloch
kupříkladu tvrdil, že Senát si špatně vykládá ústavu, když prezidentovu
nominaci podrobuje důkladnému zkoumání. Když ústava stanoví, že „prezident
jmenuje ústavní soudce se souhlasem Senátu“, měli tím podle něj tvůrci ústavy
na mysli údajně jen formální schválení prezidentovy nominace.
To ovšem z formulace „se souhlasem
Senátu“ v žádném případě nevyplývá. Tam, kde ústava předpokládá jen
formální autorizaci rozhodnutí jedné ústavní instituce jinou, používá mnohem
jednoznačnější jazyk. Stanoví tak kupříkladu, že prezident jmenuje a odvolává
ministry na návrh premiéra.
Prezidentovi
tato formulace nedává podle většiny ústavních expertů téměř žádný prostor
k odmítnutí premiérova rozhodnutí, což ovšem neodradilo prezidenta Zemana
od toho, aby v minulosti odmítal premiérovo rozhodnutí formálně potvrdit.
Gerloch se proti takové účelové interpretaci ústavy nijak aktivně nestavěl.
Je tedy s podivem, že v případě
své vlastní nominace na ústavního soudce naopak trvá na tom, že Senát měl
prezidentovo rozhodnutí jen formálně orazítkovat, ač ústava výslovně vyžaduje
„souhlas“ Senátu.
A nemůže
to být ani jinak, protože Senát je na rozdíl od prezidenta kolektivní instituce
čítající 81 senátorů, v níž se hlasuje, takže od něj není jen formální souhlas
možné ani požadovat. Což není případ prezidenta, který má být
v případě svých některých kroků jen jakýmsi nejvyšším notářem.
Gerloch by toto vše měl jako ústavní expert
vědět. To, že v reakci na odmítnutí své nominace dál dosti cynicky ohýbá
výklad ústavy tak, aby byl konformní s prezidentovým účelovým viděním, jen
potvrzuje, že Senát udělal dobře, když jeho nominaci zamítl.
ČRo Plus, 14.5.2019