Snahy prezidenta Miloše Zemana oddalovat odvolání
ministra kultury Antonína Staňka a jmenování Michala Šmardy jeho nástupcem, což
navrhl řádným ústavním způsobem premiér Andrej Babiš na žádost sociální demokracie,
začínají mít rysy ústavního puče. Nejenže Zeman zase jednou nerespektuje
Ústavu, ale také na úkor Ústavy sleduje
vlastní politickou agendu.
Na samé hraně ústavnosti je už měsíc se vlekoucí otálení
s odvoláním Staňka. Zemanova nejnovější
hrozba, že konat nemusí vůbec, anebo že bude celou věc protahovat, protože nemá
rád ultimáta (poté, co z ČSSD zaznělo, že po něm chce řešení do 30. června
a poté možná vyzve premiéra k podání kompetenční žaloby), je pak
jednoznačně už za hranou Ústavy.
Ústavně problematickou hru Zeman rozehrál už v okamžiku,
kdy odmítl přijmout Staňkovu demisi.
ČSSD tak nakonec musela požádat
premiéra, aby prezidentovi navrhl Staňkovo odvolání on sám. Ústava v tomto
případě jasně stanoví, že premiér odvolání navrhne a prezident ho provede. I
když Ústava nestanoví žádnou lhůtu, podle judikatury Ústavního soudu týkající
se podobných případů má prezident jednat „bez zbytečných odkladů.“
Bez opory v liteře Ústavy byly v tomto kontextu
i výzvy Babiše, aby předseda ČSSD Jan Hamáček o celé věci s prezidentem
„jednal“.. Není totiž o čem jednat, protože prezident nemá v tomto případě
žádný ústavní prostor. Pokud se své ústavní povinnosti bez zbytečných odkladů nezhostí,
měla by vskutku následovat kompetenční žaloba premiéra k Ústavnímu soudu.
Sociální demokraté si uvědomili, že několikatýdenní
opatrné našlapování okolo prezidentova otálení s odvoláním Staňka je staví
do nelichotivého světla. I proto grémium ČSSD minulý týden rozhodlo, že „kauza
Staněk“ musí být vyřešena do konce června, jinak z toho ČSSD vyvodí
důsledky. Hamáček se sice snažil popřít, že grémium diskutovalo i o kompetenční
žalobě, ale další členové grémia potvrdili, že se o této variantě mluvilo.
A sociálním demokratům po posledních Zemanových výrocích
popravdě řečeno nakonec ani nic jiného nezbývá, protože se zdá, že prezident
sleduje ve světle svých nedávných výroků, že by se nebránil Babišově vládě
opřené o KSČM a SPD, svoji vlastní agendu. Jinými slovy: je možné, že svým
jednáním v kauze Staněk se pokouší ČSSD k opuštění vlády dostrkat.
Pro Zemana by byla vláda ANO, opřená o KSČM a SPD
výhodná. Zatímco ČSSD se mu občas vzepře, a nyní ji dokonce vyhlásil cosi jako
válku, komunisté a okamurovci se chovají jako v podstatě prezidentské
strany. Zeman by tak dál posílil svůj vliv na Babiše a dění v jeho vládě.
Mohl by snadněji prosadit některé záměry v oblasti
energetiky, tlačit úspěšněji na změnu zahraniční orientace země, anebo
dosáhnout snadněji toho, co opakovaně zmiňuje ve vztahu k České
televizi—tedy neschválení jejích výročních zpráv o hospodaření, a tím její faktické ovládnutí s pomocí nové
Rady ČT schválené hlasy SPD, KSČM a ANO.
Je samozřejmě velkou otázkou, zda by se chtěl nechat do
takové koalice vmanipulovat sám Babiš. Uchovává si totiž na mezinárodním poli
jistou legitimitu tím, že se chová prozápadně a neopírá se jednoznačně o
extrémisty.
Hamáček a spol. jsou si výše zmíněných rizik vědomi. Tuší
nejspíš, že kdyby opustili na protest proti lavírování okolo odvolání Staňka
vládu, udělají možná přesně to, co si Zeman přeje. I proto je pro ně asi
v dané situaci lepším řešením o Staňkovi s prezidentem dál „jednat“ a
v případě dalších průtahů poukazovat na to, že Zeman porušuje ústavu.
A mezitím vyzvat premiéra k podání kompetenční
žaloby na prezidenta a veřejně ho kritizovat, pokud by se zdráhal do ústavního
souboje se Zemanem jít. Čím déle to ČSSD vydrží, tím více se Zeman bude ocitat
pod tlakem, ačkoliv pro ústavní puristy
bude týdny či měsíce trvající Zemanovo
opětovné šlapání po Ústavě bolestivá
podívaná.
Novinky, 28.6.2019