Evropské komise, podle něhož je premiér Andrej Babiš ve
střetu zájmů, protože má vliv na udílení evropských dotací, jejichž příjemcem
je i jím vybudované podnikatelské impérium Agrofert, a od něhož se podle EK
dostatečně neodstřihl, je jen dalším dílem v příběhu české kleptokracie. Převedeme-li
totiž zjištění EK do normální řeči, jde jen o formu zlodějiny.
Česká republika tak bude muset vracet zřejmě až půl
miliardy korun. Babiš je přitom jen nejviditelnější špičkou české
kleptokratické hydry. Evropské fondy se u nás rozkrádají ve velkém, běží
několik stíhání a soudních procesů, takže audit EK vedle částí týkajících se
přímo Babiše také požaduje prošetření českého systému schvalování evropských
dotací.
Na otázku, proč nemalou část veřejnosti nechává Babišův
„kreativní“ přístup k evropským fondům (což se netýká jen zjištění
v auditu EK, ale i kauzy Čapí hnízdo) v klidu, se nabízí vedle jiných
i vysvětlení, že ve světle historických zkušeností u nás existuje velmi malý
respekt k vlastnictví jako instituci, jakož i k pravidlům s ním se
pojícím, a obecněji k některým pravidlům právního státu.
Už první republika se uvedla v roce 1919 tzv. pozemkovou
reformou, která znárodnila pozemky nad 150 hektarů, přičemž vyvlastněným
zaplatila zhruba třetinu reálné ceny. Tento krok byl sice pochopitelný jako vyrovnání
s habsburským dědictvím, včetně vyvlastňování majetků českých pánů po Bílé
hoře, ale ukázal, že institut vlastnictví lze zpochybnit i
v demokratických poměrech, přičemž pravidla vyrovnání diktuje momentální
vítěz.
Vyvlastňování pokračovalo po roce 1945, přičemž se
netýkalo jen majetků odsunutých sudetských Němců, ale i „českých“ majetků: dolů, velkých průmyslových podniků,
podniků potravinářského průmyslu, akciových bank a soukromých pojišťoven. I
v tomto případě mohl být samotný akt znárodnění za určitých okolností
považován za progresivní sociální opaření, jenže šlo zčásti opět buď jen o
retribuce nebo prosazení vůle vítězů a „redistribuci“ do jejich rukou.
Komunistický režim rovnou
znárodnil celé hospodářství, jakož i majetky církví a spolků. Státní majetek
byl formálně všech, ale největší prospěch z něj měla komunistická
nomenklatura, která si z něj různým způsobem „přikrádala“. Cynický postoj
ke „státnímu“ vlastnictví se pak také projevoval rozsáhlým rozkrádáním majetku
na nižších úrovních podle hesla „kdo nekrade, okrádá rodinu.“ Ti, kteří se
„nahoře“ i „dole“ nejvíc činili, byli pak nejlépe připraveni na podnikání po roce
1989. Patřil k nim i Babiš.
Privatizace a ekonomická
transformace byly dalším obrovským přesunem majetku. Mělo jít i o historickou
spravedlnost, ale klíčovou roli hráli lidé s „dovednostmi“ z minulého
režimu. Není tedy divu, že zásluhou nejrůznějších forem ekonomického zločinu a
tunelování se transformační „náklady“ (ztracené nebo ukradené peníze) vyšplhaly
podle odhadu ministerstva financí z roku 2000 na zhruba 600 miliard korun.
Dokonce i restituce coby morálně zdánlivě nejčistší opak znárodnění se staly obětí
různých machinací, a ty církevní pak už jen z větší části absurdní fraškou,
která rozdělila společnost.
Když už nebylo co
privatizovat, nastoupila pro změnu systémová korupce, jejímž prostřednictvím si
k pěkným jměním pomohli různí kmotři a „lobbisté“. A s pomocí
anonymních akcií možná i mnozí politici.
Babiš, který byl sám produktem
divoké privatizace a právního šera 90. let, přišel údajně do tohoto Augiášova
chléva udělat pořádek, ale ve skutečnosti jen zdokonalil to, co před ním zkusil
už politický podnikatel Vít Bárta: místo lobbování z pozadí, šel rovnou do
politiky a rozmlžil hranice mezi vlastním soukromým podnikáním a státem, který
by měl nastavovat podnikání mantinely. Takže se téměř už ani nedá jasně
kvantifikovat, na kolik peněz státu a Evropské unie si jeho firmy kvůli jeho
angažmá v politice vlastně přišly.
EK, která se na věci
nedívá českým prizmatem, nyní vyčíslila, jen pokud jde o evropské peníze za
několik posledních let, tuto částku na zhruba půl miliardy. Jeden by čekal, že
se vzedme vlna velkého odporu, jenže se zřejmě pojede dál ve starých kolejích. Český
člověk je na to, že „tam nahoře“ se krade, nebo že občas krade ve velkém dokonce
sám stát, zvyklý, a dokud se to nějak nedotkne jeho samotného, neprotestuje.
Spíš ho naštve, když sousedův plot zasahuje o dvacet centimetrů do jeho pozemku
a je schopen kvůli tomu se léta soudit.
Novinky, 6.12.2019