Prezident Miloš Zeman odešel před několika dny na dovolenou, kterou prý stráví odpočíváním převážně na zámku v Lánech. Vzhledem k tomu, že na zámku pobývá už delší dobu v režimu, který se jen těžko dá nazvat pracovním výkonem na plný úvazek, na sociálních sítích se okamžitě vyrojily na adresu Zemanovy dovolené ironické komentáře.
Mnohem závažnější než to, jak moc tomuto prezidentovi dovolí jeho zdraví pracovat, je ale bohužel výčet kontroverzí, které před odchodem na dovolenou stihl způsobit. Stává se z toho už jakási tradice.
Vloni Zeman kupříkladu odmítl před dovolenou odvolat ministra kultury Antonína Staňka, aby pak během dovolené držel vládu i veřejnost v napětí, zda kdy ho odvolá. Zdálo se, že účelem bylo mimo jiné udržet si mediální viditelnost. Vyvolal tím ovšem ústavní a vládní krizi, která jen zesílila, když odmítl jmenovat ministrem Michala Šmardu.
Senát schválil v září minulého roku podání ústavní žaloby na Zemana i kvůli prezidentovým ústavním přešlapům staršího data, jenže Sněmovna nakonec ústavní žalobu nepodpořila. Zeman tedy fakticky dostal zelenou kupit další kontroverze při výkonu své funkce.
Hrad se tak už na začátku roku ocitl ve středu pozornosti kvůli obviněním, že kancléř Mynář spolupracoval s čínskou ambasádou v nátlaku na předsedu Senátu Jaroslava Kuberu, aby odvolal svoje plány navštívit Tchaj-wan. A také kvůli prezidentovým postojům v kontroverzi okolo odstranění sochy maršála Koněva v Praze 6.
Produkci hradních přešlapů neutlumila úplně ani koronakrize. Nejenže si prezident během svého prvního projevu k národu během krize spíše vyřizoval účty s oponenty, než aby poděkoval lidem bojujícím s epidemií v první linii, ale zorganizoval i setkání poradců v Lánech, vyvolávajícím otázky, zda Hrad dodržuje hygienická opatření. Zeman následně zlehčoval i porušení těchto opatření svým kancléřem Mynářem, který uspořádal domácí zabijačku.
Těsně před dovolenou utrpěl Zeman dvě soudní porážky. Soudy mu nařídily jmenovat profesorem Ivana Ošťádala, kterého odmítá jmenovat již několik let, a omluvit se prostřednictvím ministerstva financí rodině Ferdinanda Peroutky za nepravdivé obvinění, že tento slavný prvorepublikový novinář publikoval článek nazvaný Hitler je gentleman. Nebyl by to Zeman, aby místo toho, aby udělal, co po něm tyto pravomocné rozsudky žádají, nenechal svoje právníky napadnout rozsudky s pomocí kasačních stížností u nejvyšších soudních instancí.
Těsně před nástupem na dovolenou se Zeman rozhodl zviditelnit při oslavě amerického Dne nezávislosti výrokem, že americké hnutí Black Lives Matter je rasistické, a poskytl záštitu kontroverznímu Vlasteneckému setkání, na němž na zámečku Příčovy budou opět debatovat představitelé radikálních nacionalistických skupin.
I když necháme stranou všechny Zemanovy kontroverzní kroky staršího data, už jen předchozí výčet jeho nedávných činů znovu nastoluje otázku, zda je opravdu nutné, aby se výkon prezidentského úřadu u nás stával opakovaně jakousi nášlapnou minou v samotných základech české demokracie. Parlament by udělal české demokracii velkou službu, kdyby (když už se Sněmovna a Senát nedokážou shodnout na ústavní žalobě na prezidenta) společným úsilím obou jeho komor došlo v otázce prezidentských pravomocí k zpřesnění Ústavy.
Odbývání prezidentských excesů tím, že prezident je prostě takový, jaký je, a nic s tím nenaděláme, české demokracii nijak neprospívá. Liberální demokracie stojí a padá s pravidly hry a jejich dodržováním. Jsou-li některá z těchto pravidel pro výkon prezidentské funkce u nás formulována v Ústavě i dalších zákonech natolik nejasně, že je prezident, který se vyznačuje pohrdáním pro nepsaná pravidla i ducha Ústavy, může ohýbat nebo obcházet, měl by parlament s pomocí ústavních expertů sjednat nápravu.
ČRo Plus, 9.7.2020