Občanští demokraté rozehráli okolo daňových změn, které v Poslanecké sněmovně prosadili společně s ANO a SPD, tragické politické představení. Dokazují, že nejen státy, ale i politické strany se udržují idejemi, z nichž vznikly, a tento stín málokdy překročí.
Ideje, které stály u vzniku „pravicové“ ODS, lze shrnout zhruba takto: stranictví jako alternativa k rozplizlosti občanských hnutí, teoretické vzývání konzervatismu a liberalismu, rétorický antikomunismus, monetarismus.
Co z těchto idejí platilo, jakož i vše ostatní, čím se ODS řídila, ovšem určoval v prvé řadě právě otec-zakladatel Václav Klaus. Strana fungovala především podle toho, co uhnětl z ideového eklekticismu a taktických i osobních preferencí.
Počet straníků tak zůstal malý, místo vnitrostranické demokracie vládl kult osobnosti. ODS na začátku 90. let byla sice stranou formálně „pravicovou“, ale praktikovala bankovní socialismus. Její oficiální konzervativně-liberální zaměření mělo znamenat úctu k pravidlům hry a právnímu státu, ale přitom „utíkala před právníky“.
Když z ODS odešli liberálové po „sarajevském atentátu“ na konci roku 1997, stočil Klaus stranu k národovectví a stále silnějším protievropským postojům. Z politické formace, která měla na začátku 90. let reformní elán, se postupně stala ubrblaná, zpátečnická parta, kterou si omotali okolo prstu „kmotři“, jimž pomohly na svět Klausovy reformy pohrdající morálkou.
Když se Klaus poroučel z čela strany v prosinci 2002, jeho nástupce Mirek Topolánek, vyhlásil, že skutečnou ideologií strany je „klausismus“. Měl pravdu, a ODS bohužel později nedokázala tento stín překročit. Už v roli prezidenta tak Klaus s pomocí vlastních pěšáků ve straně dokonce přispěl na jaře 2009 k pádu Topolánkovy vlády uprostřed českého předsednictví EU.
Pod vedením Petra Fialy se strana snaží už několik let vyškrábat z propadu, do kterého ji uvrhla kombinace bohorovného přivírání oči nad systémovou korupcí, ideologicky zaslepených „škrtforem“ po finanční krizi v roce 2008, a sílícího euroskepticismu živeného Klausovými pohrobky, jako je Jan Zahradil.
V posledních letech reprezentovalo ODS několik tváří. Některé sympatické, jako jsou ty Miloše Vystrčila nebo Martina Kupky, jiné ale dál vyzařující „odéesáctví“ 90. let. Fiala ji alespoň držel v kurzu, který ji odlišoval od cynického pragmatismu Klause, jehož vrcholem byla opoziční smlouva. To když jasně odmítala jakoukoliv spolupráci s trestně stíhaným premiérem Babišem, který čelí obřímu konfliktu zájmů.
Nyní ale, zdá se, stranu dostihla její klausovská genetická výbava. S Babišem se spojila k odhlasování zásadních daňových změn, které sice mají v podobě rovné patnáctiprocentní daně reprezentovat její konzervativní tvář, ale přitom zcela nekonzervativně a „nepravicově“ pomohou vytvořit obří deficit ve státním rozpočtu. ODS přitom dosud ujišťovala, že stát bude mít vyrovnaný rozpočet, až bude u moci.
Máme prostě před sebou opět stranu jak z nejlepších časů Klausova bankovního socialismu a opoziční smlouvy. Tedy stranu, která stále více vzbuzuje podezření, že svoji účast v nové koalici s TOP 09 a lidovci klidně „opozičně-smluvně“ obětuje, pokud ji Babiš nabídne dostatečně lukrativní podíl na moci.
Novinky, 27.11.2020