Babiš půjde do voleb tak silný, jak mu dovolí opozice

Po čtyřech letech vlády Andreje Babiše sčítá Česká republika převážně jen ztráty, ale obě opoziční koalice toho nejsou schopné využít. Jejich volební kampaně nebyly zatím schopné kritickou masu voličů přesvědčit, že Česká republika si pokračovaní Babišovy vlády nemůže dovolit.

Babiš bohorovně odsouvá vše, co by ho mohlo politicky poškodit na dobu po volbách částečně i proto, že opozice ho s některými zásadními selháními nedostatečně konfrontuje. Neodkáže veřejnosti jasně sdělit, že některé kroky Babišovy vlády budou mít na Českou republiku negativní dopady i dávno po tom, co oligarcha zmizí z politiky.

Začít lze tím, že Česká republika patří k nejhůře postiženým zemím epidemií nemoci covid-19. Počty nakažených a  zemřelých na 100 tisíc obyvatel jsou otřesná, spousta našich spoluobčanů zemřela zcela zbytečně kvůli chaosu, který vytvořila vláda. Babiš dnes přechází tyto statistiky se svou typickou bohorovností: boj s epidemií prý vláda prostě v jistém okamžiku „podcenila“.

To je samo o sobě ospravedlnění tak skandální, že by se jen na něm dala založit volební kampaň. Opoziční lídři  sice touto „černou kronikou“ z nejhorších fází v televizních vystoupeních a při setkání s občany operují, ale často příliš suše, a tudíž bez reálného dopadu.

Přímo před našima očima se přitom začíná znovu odehrávat rok starý scénář, kdy vláda odmítla (v některých případech pod přímým Babišovým tlakem) přijímat restriktivní opatření na začátku září 2020, kdy už bylo zřejmě, že jsme na prahu druhé vlny. Na obzoru byly tehdy krajské volby, vše muselo počkat až na dobu po nich. Pak, jak se ukázalo, bylo už pozdě. To samé se chystá nyní.

Zatím nejpůsobivější prezentaci této tragédie, k níž významně přispěla Babišova vláda přitom nepřipravily strany, které stojí v opozici k Babišovi, ale občanská iniciativa Milión chvilek pro demokracii, když na Staroměstském náměstí namalovala 25 tisíc křížů, což byl v té době počet lidí, kteří zemřeli na covid-19.

Druhým velkým tématem je skutečnost, že Česká republika může kvůli Babišovu konfliktu zájmů přijít o desítky miliard korun ze záchranného balíku Evropské unie. Ministři financí členských zemí sice nedávno schválili český plán obnovy, což by mělo znamenat uvolnění fondů, jenže EK už před tím oznámila, že nemalá část z celkových 180 miliard korun nebude proplacena, dokud Česká republika nepřijme opatření k zamezení konfliktu zájmů.

Ministryně financí Alena Schillerová bohorovně prohlásila, že se nic neděje, protože vláda už na přijetím příslušných opatření pracuje, ale je to prohlášení, jehož cílem je  jen posunout celou věc na dobu po volbách. Dokonce i kdyby zrovna nebyla v plném proudu volební kampaň, vyústilo by varování EK v normální demokracii do nějaké viditelné akce opozice. Netřeba hned svolávat mimořádnou schůzi Sněmovny, stačila by i mimořádná tisková konference lídrů pěti opozičních stran. Ničeho takového jsme zatím nebyli svědky.

Tématem číslo tři je prudce se zhoršující stav veřejných financí. Česká republika je nejrychleji se zadlužující zemí v EU. V boji s dopady epidemie covidu-19 se sice zadlužily i jiné země, ale nikoliv míře srovnatelné s Českou republikou. Navíc finanční prostředky získané na dluh byly ve většině zemí využity mnohem efektivněji.

U nás celá řada programů, která měla pomoci podnikatelům a dalším občanům postiženým krizí, nefungovala, Navíc  se dozvídáme, že v této kritické situaci vláda dál proplácela z českého rozpočtu dotace Agrofertu–i při vědomí, že kvůli Babišově střetu zájmů nemá holding na evropské dotace  nárok.

Opoziční politici také nejsou schopní, zdá se, přesvědčivě vysvětlovat těm sociálním skupinám, které si Babiš kupuje s pomocí „dárků“, jako je mimořádné zvyšování důchodů či některých dávek sociálních dávek, že masivní utrácení na dluh generuje inflaci, a že reálná hodnota příjmů Babišovy cílové voličské skupiny bude brzy v ohrožení.

A pak je zde Čapí hnízdo. Způsob, jakým rozhodnutí v této věci odkládá dozorující stání zástupce, je skandální. A to natolik, že v tomto případě nedává smysl, aby se opoziční politici tvrdili, že nechtějí svými výroky zasahovat do probíhajícího vyšetřování. Měli by naopak křičet z plných plic.

Nemusí přitom požadovat, aby byl Babiš poslán před soud. Stačilo by veřejnosti s potřebnou razancí vysvětlovat, že téměř šestileté vyšetřování celé kauzy i další odklad těsně před volbami, jsou skandální. A zřejmě účelové.

Velkým tématem je také mlčení Babiše tváří v tvář prezidentem Zemanem oznámeným plánům, že pověří sestavením vlády lídra nejsilnější strany, nikoliv případně vítězné koalice, protože Zeman—v rozporu s volebním zákonem—existenci volebních koalic neuznává.

Je tedy téměř jisté, že se po volbách bude opakovat scénář z roku 2017, kdy Zeman pověřil Babiše sestavením vlády bez ohledu na to, že nedokázal vytvořit většinovou koalici, a následně jeho vládu bez důvěry držel u moci šest měsíců. Babiš tehdy spolu se Zemanem tvrdil, že taková vláda je zcela legitimní, a má právo přijímat i zásadní rozhodnutí.

Hodlají Babiš a Zeman toto jednání, které bylo na samé hraně ústavy, zopakovat? Je Babiš případně ochoten vládnout bez důvěry až do Zemanova odchodu z funkce? Opozice by měla od Babiše na tuto otázku požadovat jasnou odpovědˇ.

Bohužel se jí už jen těžko podaří v měsíci, který zbývá do voleb, výše zmíněná témata předestřít veřejnosti jako zásadní mimo televizní debaty. Jelikož zkušenosti z prvních debat jsou takové, že Babiš nenechá své kritiky domluvit, skáče jim „trumpovsky“ do řeči a překřikuje je, měly by opoziční strany jako minimum žádat od televizních stanic, aby nastavily pro debaty jasná pravidla, včetně možnosti vypínání mikrofonu politikům, kteří pravidla nerespektují.

Deník Referendum, 10.9.2021

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..