Vládní koalice, kterou sestavuje pět stran koalic Spolu a PirStan, bude muset postupovat velmi promyšleně, pokud se Andrej Babiš a jeho případní spojenci, kteří tentokrát ve snahách dostat se do Sněmovny neuspěli, vítězně vrátit. Vládě složené z pěti stran hrozí nebezpečí nejen kvůli tomu, že v tak početné vládní koalici čas od času vypuknou zákonitě neshody, ale i z jiných důvodů.
Jedním z hlavních může být malá citlivost vládní koalice v oblasti sociální politiky. Ať už si o Babišovi myslíme cokoliv, prosadil nejen kvůli svému populismu, ale i pod tlakem koaličních sociálních demokratů, v sociální oblasti celou řadu kroků, které si ta část společnosti, která z nich profitovala, nebude chtít nechat opět vzít. Volby přitom skončily společným vítězstvím obou koalic i proto, že sociálně slabší část společnosti se tentokrát nezmobilizovala stejně silně jako několikrát v minulosti—třeba v boji proti regulačním poplatkům ve zdravotnictví a nemocničním poplatkům.
Hlavním tématem voleb byl sám Babiš, což pomohlo zmobilizovat zejména demokratickou část veřejnosti pod heslem záchrany demokracie. Jenže Babišovo občasné ohýbání pravidel demokratické hry i jeho konflikt zájmů začnou velmi brzy po převzetí vládní moci oběma koalicemi mizet z kolektivní paměti. Jinými slovy: vládní koalice si už nevystačí s „antibabišismem“ jako svým hlavním postojem.
Terčem, který aktivizoval voliče i občanskou společnost, pro ni přestane brzy zřejmě brzy být i prezident Miloš Zeman, který jen těžko dokončí svůj mandát. A pokud ano, bude politicky paralyzován. I kdyby se plně uzdravil, bez Babiše coby svého hlavního spojence v politice nebude schopný prosazovat svoje priority a praktikovat vlastní zahraniční politiku.
Babiš jako lídr opozice
Rodící se vládní koalice bude mít v Babišovi v roli lídra opozice silného soupeře. Dosluhující premiér se sice ukázal jako nekoncepční chaot a špatný manažér v čele vlády, ale, jak už víme z minulosti, je velmi obratný a neštítí se být demagogický, v roli kritika svých oponentů.
V letech 2013 až 2017 hrál tuto roli dokonce i vůči svému vládnímu partnerovi, ČSSD. Jeho útoky na ní, zejména premiéra Bohuslava Sobotku, přispěly k tomu, že podpora pro ČSSD spadla z více než dvaceti procent, které získala ve volbách v roce 2013, k hranici volitelnosti v roce 2017.
Podobně se mu podařilo znemožňovat takzvané tradiční strany. Ty si s ním během Sobotkovy vlády nevěděly tak úplně rady, a nakonec skončily ve volbách v roce 2017 daleko za hnutím ANO.
Politická situace je nyní samozřejmě jiná. Voliči už mají s Babišem v čele vlády řadu zkušeností, a mnoho z nich tedy bude přijímat rezervovaně ty jeho útoky na vládní koalici, které budou opomíjet jeho vlastní neúspěchy. Třeba při řešení epidemie covidu-19.
Nicméně je pravděpodobné, že Babiš bude sbírat body, pokud se vládní koalice pokusí omezit některé sociální výhody, které zajistil zejména pro starší sociálně slabší občany. Vysvětlit veřejnosti, že některé programy byly financovány na dluh, a nemohou ve své dosavadní podobě dál fungovat, bude pro vládní koalici velmi těžký úkol.
Nezbývá než doufat, že se ty strany rodící se vládní koalice, které stály u často necitlivých škrtů v letech 2009 až 2013, poučily. Bohužel zejména v ODS i v části TOP 09 jsou tendence k asociálním řešením i nadále poměrně silné. Vládní koalici by tak—už jen v symbolické rovině–dost pomohlo, kdyby vládní rezorty, kde je zapotřebí zvýšena sociální citlivost, obsadili Piráti a STAN, popřípadě lidovci. Vzdělaná, věcná a přitom empatická pirátka Olga Richterová by v tomto kontextu byla ideální ministryně Práce a sociálních věcí.
Je samozřejmě otázkou, zda Babiš ve své roli lídra opozice vydrží. Nejenže má na krku několik skandálů, včetně trestního stíhání v kauze Čapí hnízdo, které ho mohou značně oslabit, nebo dokonce skončit jeho nuceným odchodem z politiky. Role opozičního poslance bez silných exekutivních pravomocí ho též nemusí dlouho uspokojovat.
Strany vládní koalice by tak měly být připraveny i na scénář, v němž se vůdcovské hnutí ANO začne rozpadat po případném odchodu Babiše. Velká masa voličů si bude v takovém případě hledat nový politický domov. A ačkoliv je pravděpodobné, že by se řada z nich vrátila tam, odkud přišla, tedy k ČSSD a možná i KSČM, o ty ostatní by bylo třeba zabojovat., aby neskončili jako podporovatelé extrémistických stran.
Boj o státní správu
Vládní koalice se bude muset pustit zejména do „deagrofertizace“ státní správy a její celkové modernizace. Celá řada problémů, které po sobě zanechal Babiš, totiž souvisí nejen s tím, že do státní správy se mu podařilo přivést spoustu vlastních lidí, mnohých spojených s Agrofertem, kteří mu šli takříkajíc na ruku, ale také s jeho kroky, které vedly ke snížení profesionality státní správy.
Už Babišova první vláda se pustila do čistek na ministerstvech, kam pak dosazovala lidi spřízněné s hnutím ANO. A připravila zákon, který rozmělnil poměrně dobrý zákon o státní službě z roku 2014. Ten vycházel ze standardů běžných ve vyspělých zemích EU.
Pokud nová vládní koalice podlehne pokušení využít Babišova rozmělnění zákona o státní službě k tomu, aby se i ona pokusila dosazovat na vysoké posty (kupříkladu státních tajemníků a odborných náměstků na ministerstvech) lidi podle politických, spíše než odborných kritérií, bude to obrovská prohra. Další prohrou by bylo i necitlivé škrtání ve státní správě. Navzdory předvolebním prohlášením obou koalic o tom, jak je státní správa přebujelá, je ve skutečnosti státní správa v České republice ve srovnání se západními zeměmi podvyživená.
Jejím hlavním problémem je, že je zpolitizovaná a málo profesionální. Česká republika také zaostává za řadou zemí v míře digitalizace státní správy. I zde by se dala využít expertíza a návrhy Pirátů v této oblasti.
Na místě by byla i jakási inventura, s případnými návrhy na postihy, včetně trestního stíhání, rozhodnutí těch představitelů státní správy, kteří hráli do rukou Babišovi i za cenu možného porušení zákonů. Týká se to jak státních institucí, které proplácely dotace Agrofertu ze státního rozpočtu navzdory tomu, že už bylo jasné, že je České republice ve světle auditů Babišova konfliktu zájmů neproplatí Evropská komise, tak některých praktik ministerstva financí při „zaklekávání“ Babišovy ekonomické konkurence.
Celkově bude důležité, aby ve snahách zkrotit obří rozpočtový deficit a rostoucí dluh země, nesáhla nová vládní koalice k opatřením, která na výdajové straně rozpočtu vyústí do necitlivých škrtů v oblastech, které by oslabily výkonost státu. Ačkoliv všechny strany rodící se vládní koalice tvrdí, že nechtějí zvyšovat daně, jejich zvýšení s pomocí progresivního zdanění nebo vyššího zdanění nadnárodních korporací, by mohlo oslovit i dosavadní voliče Babiše.
Zahraniční politika a Evropská unie
Zcela zásadní bude, aby česká politika začala mluvit jedním hlasem. Zúžil by se tak významně prostor pro extrémní pravici a její vzývání „národních zájmů“. A také by se tak omezil prostor pro to, aby Babiš provozoval vlastní neoficiální zahraniční politiku.
Vládní koalice si bude muset především sjednotit noty, pokud jde o českou roli ve Visegrádské skupině. Zejména postoje nové vlády k Maďarsku a Polsku, které jsou v konfliktu se zbytkem EU v celé řadě oblastí, určí, jak bude Česká republika vnímána na mezinárodní scéně.
Výsledky českých voleb jsou nyní–i v prestižních západních médiích–interpretovány jako významné vykročení naší země za hranice nacionalistického populismu, který politicky ovládá střední Evropu. Pokud by nová vláda byla schopná, i třeba jen v symbolické rovině, tento nový obraz České republiky potvrdit, může z toho profitovat na evropské scéně. A může také otupit ostří zahraničně politické agendy národně populistických stran u nás.
K tomu by jistě patřil i střízlivější postoj k otázkám migrace. Česká republika by měla využít změny vlády k tomu, aby se mnohem seriózněji účastnila debat o evropské azylové politice. Bude-li i současná vláda opakovat (anti)migrační mantru končící vlády, bude nakonec muset opět hledat podporu u Maďarska a Polska, spíše než u západních zemí. To by byl pro vládu, která chce posílit prozápadní orientaci země, značný hendikep.
Podobně je tomu s takzvaným zeleným údělem EU. Vláda se jistě může pokusit vybojovat, už kvůli rostoucím cenám energie, kupříkladu zastropování cen emisních povolenek, ale udělá chybu, pokud naváže na poněkud zavádějící výroky některých představitelů stran obou koalic ve vztahu k zelenému údělu během předvolebních debat.
Řeči o „zeleném šílenství“ jsou zcela kontraproduktivní, a budou-li pokračovat, existuje nemalý potenciál, že až zejména u mladších voličů opadnou po odchodu Babiše z čela vlády obavy o stav demokracie, může nepřátelský postoj vlády vůči opatřením, která mají zpomalit klimatické změny, vést k odklonu řady z nich od příští vlády.
Prezidentská volba
Babiš byl politicky stvořen i s pomocí prezidenta Zemana. Kdyby ten hrál podle ústavních pravidel či alespoň ducha ústavy, pokusil by se v první polovině roku 2018 najít jiné politické řešení, než dopředu avizovat, že Babiše jmenuje premiérem i v druhém pokusu, až se jedna nebo dvě strany, které byly proti spolupráci s ním, uvolí ho podpořit.
Zeman a Babiš pak utvořili v mnoha ohledech symbiotické duo, v jehož rámci si navzájem vycházeli vstříc, přičemž Babiš toleroval Zemanovo pošlapávání ústavy i zahraničně politické iniciativy, které byly v rozporu s oficiální vládní linií. I proto bude pro další případné oslabení Babiše i posílení postavení strany rodící se vládní koalice zásadní, jak dopadne prezidentská volba.
Vznikající vládní koalice si nemůže dovolit tuto volbu „prokaučovat“. Jednou z jejích priorit by mělo být vygenerovat, anebo alespoň jednotně podpořit kandidáta, který bude hodnotově stát na straně demokratických sil. Jelikož příští vládní koalici tvoří strany, z nichž nejméně tři vnímá veřejnost jako pravicové, může být důležité, pokud by na post prezidenta či prezidentky vládní koalice podpořila osobnost, která na jedné straně hájí demokratické hodnoty a lidská práva, ale zároveň není nezbytně vnímána jako prvoplánově „pravicová.“
Poučení z minulosti
Strany rodící se vládní koalice by měly pečlivě analyzovat důvody, pro něž se v Polsku po porážce vlády strany Právo a spravedlnost (PiS) bratří Kaczynských Občanskou platformou v roce 2007, dokázal PiS po dvou volebních obdobích v roce 2014 vítězně vrátit, a dodnes dominuje polské politice.
Občanská platforma, zdá se, během svých vlád, podcenila zejména sociální aspekty vládních opatření, vycházela příliš jednostranně z liberálních ekonomických pouček. Zejména polský venkov ji vnímal jako asociální, což se ji nakonec vymstilo.
V návratu PiS k moci hrály roli také kulturně-politické spory, což v českém případě, kde není silná katolická církev, není tak akutní. I proto by rodící vládní koalice udělala chybu, kdyby se do kulturně-politických sporů nechala zatáhnout nebo je dokonce uměle vytvářela třeba koaličními hádkami o roli rodiny nebo Istanbulskou smlouvu.
Měla by využít skutečnosti, že ve srovnání s Polskem je česká společnost mnohem liberálnější. Pokud by v ní převážily konzervativní postoje (z nichž některé—třeba v otázce manželství pro všechny–jsou navíc v rozporu s veřejným míněním) riskuje ztrátu podpory mladších voličů.
Jinými slovy: pokud se bude příští vláda uměle topit v řešení problémů, jako je obrana „tradičních hodnot“, odvrátí se od ní nemálo voličů, kteří v českém kontextu považují takové debaty za archaické, a kteří tentokrát konzervativní strany- zejména koalice Spolu–volili z obav o demokracii.
Poučení z minulosti se nabízí i v podobě osudu vlády Ivety Radičové na Slovensku. Ta dokázala nahradit levicově-populistickou vládu Smeru Roberta Fica v roce 2010, ale padla už v roce 2011. Formálně proto, že podpořila vytvoření takzvaného eurovalu, který Brusel prosazoval jako nástroj k záchraně Řecka.
Potíže vlády ale existovaly už před tím v podobě medializovaných neshod mezi stranami vládní koalice. A k návratu Fica pomohla i sociální politika vlády, kterou levicově orientovaní voliči vnímali jako necitlivou.
Nová česká vláda bude tedy muset našlapovat velmi opatrně. Ačkoliv vítězství demokratického tábora u nás se zdá být i důsledkem demografických trendů a celkové modernizace české společnosti, jakož i oslabování nacionalistických populistů všude v Evropě, přeci jen před vznikající vládní koalicí leží mnoho nástrah, které by mohly přivést Babiše zpátky k moci. Anebo jemu podobného populistu.
Deník Referendum, 15.10.2021