Ještě před rokem se mohlo zdát, že česká společnost uvázla beznadějně v postkomunismu. V čele země stáli pohrobci éry normalizace–prezident Miloš Zeman a premiér Andrej Babiš. A vypadalo to, že tento mocenský kartel skončí nejdříve odchodem Zemana z funkce.
Občanská společnost se sice proti politickým praktikám reprezentovaným tímto mocenským duem bouřila v podobě Miliónu chvilek pro demokracii–největšího občanského hnutí od roku 1989. Jenže se zdálo, že modernější a mladší část společnosti, která Milión chvilek za demokracii podporovala, nebude mít dost sil, aby rozbila politický krunýř postkomunismu, který vyztužovala podpora starších voličů pro populistickou politiku Babiše a autoritářské choutky Zemana.
Političtí analytici se dlouho přeli, kdy v české politice dojde ke zlomu. Bylo totiž zřejmé, že postkomunistický tábor slábne—už jen z demografických důvodů. Jenže i kvůli taktickým chybám demokratického tábora, jako byla jeho politická roztříštěnost a neschopnost vygenerovat prezidentského kandidáta, který by porazil Zemana v roce 2018, se politický nástup nových generací, více otevřených světu, odkládal.
Demokratický tábor se nakonec dokázal sjednotit a ve volbách do Sněmovny na podzim minulého roku zvítězil, ale bylo to vítězství velmi těsné. Přispěl k němu především propad stran postkomunistické levice—sociální demokracie a komunistů. Obě se staly nejen oběťmi výše zmíněného demografického vývoje, ale také cynické podpory svých představitelů pro politického podnikatele Babiše. Kdyby se jedna z nich do Sněmovny dostala, byl by pravděpodobně premiérem opět Babiš.
Změna se zdála být nejistá
Leckdo si může položit otázku, zda máme skutečně co do činění s koncem postkomunismu u nás, když se zdá, že vítězství demokratického tábora ve volbách, složeného ze dvou koalic, bylo možná jen dílem příznivé souhry okolností. I následné události, včetně schopnosti nové vládní koalice zatlačit do defenzivy Zemana, jakož i oznámení Babiše, že za dva roky končí v čele hnutí ANO, se nezdály být nezbytně zárukou toho, že se postkomunistický tábor nemůže vrátit k moci.
Nedalo se kupříkladu vyloučit, že Babiš neuspěje v prezidentské volbě, což by mohlo síly populistického nacionalismu opět posílit. Bylo navíc jasné, že nová vládní koalice může ve své snaze snížit obrovské rozpočtové deficity, vytvořené během epidemie covidu-19 Babišovou vládou, doplatit na to, že nejen starší voliči si po několika letech rostoucí prosperity „na dluh“ nebudou chtít utáhnout opasky.
Nový premiér Petr Fiala sice pozitivně oslovoval nemalou část české společnosti svým uměřeným, civilizovaným stylem, ale nedalo se vyloučit, že poptávka po vulgární, ukřičené politice Babiše opět převáží. I když zároveň bylo zřejmé, že bez spojenectví se Zemanem, jehož prezidentství skončí na jaře 2023, je Babiš politicky takříkajíc poloviční.
Nebylo také jasné, jaká je skutečná síla občanské společnosti. Vždyť několik předešlých bitev s postkomunistickým táborem prohrála. A ta část české společnosti, která slyšela, na hesla „klid k práci“ a pohoda“, a nechala se strašit anti-migrační rétorikou, se nezdála být nikterak malá. Což v konečném součtu činilo z české společnosti poněkud zatuchlý rybník, který nemá vyšší ambice, a na mezinárodní scéně ochotně sekunduje prostřednictvím Visegrádu Polsku a Maďarsku v jejich antidemokratických snahách.
Ukrajinská rozbuška
Ruská invaze na Ukrajinu značně urychlila proces politického a občanského tříbení u nás, který by jinak možná trval mnohem déle. Jasné prozápadní postoje nové vlády se najednou ukázaly být zárukou naší bezpečnosti, vláda navíc ukázala na české poměry nebývalou míru akceschopnosti a rozhodnosti.
Babišovo ANO muselo naskočit na vládní vlak, pokud šlo o zásadní iniciativy vlády na podporu Ukrajiny i interpretaci událostí na Ukrajině. Do hluboké defenzívy bylo na krátký čas dokonce zahnáno i proruské hnutí Svoboda a přímá demokracie.
Premiér Fiala, který ukázal už v jednání se Zemanem na konci roku, že dokáže prosadit svoji agendu, v prvních dnech po začátku invaze politicky vyrostl ve státníka evropského formátu. Vláda si také počínala kompetentně ve vztahu uprchlíkům, kteří k nám začali proudit z Ukrajiny.
Nepozorovaně došlo také k přeorientování české zahraniční politiky od často zpátečnického visegrádského přešlapování k aktivnější spolupráci se západními spojenci. Nezměnila na tom moc ani společná cesta Fialy s premiéry Polska a Slovinska, kteří mají oba napjaté vztahy s Bruselem, do Kyjeva. Zdá se, že Česká republika ve své přípravě na předsednictví EU v druhé polovině tohoto roku, bude hledat spojence spíše mimo Visegrád.
To hlavní, co ale krize na Ukrajině způsobila u nás doma, se týká občanské společnosti. Ta se probudila s ohromující silou v podobě nebývalého úsilí pomáhat utečencům ve všech možných směrech. Do občanského dění okolo pomoci prchajícím Ukrajincům se zapojila značná část společnosti, přičemž prim hrají hlavně mladí lidé.
Toto vzepětí občanské společnosti přitom není poháněno jen étosem pomáhání potřebným, ale i silným prodemokratickým étosem. Vpád ruského antidemokratického, protizápadního autoritářského režimu do demokratické země jasněji nastínil to, o co jde primárně i v naší zemi. Statisícové demonstrace na podporu Ukrajiny se nesly v tomto duchu.
Demokracie s demokraty
Zdá se, že ruská invaze na Ukrajinu pomohla probudit aktivní demokratické instinkty i v té části české společnosti, která sice nebyla svým založením protidemokratická nebo protizápadní, ale poněkud „líně“ se vezla. Jisté je, že ruská invaze přispěla k zapojení desetitisíců dříve nikterak občansky aktivních lidí u nás do aktivit občanské společnosti.
Je to zlomový moment v české polistopadové historii. Během posledních více než tří dekád totiž politika a občanská společnost existovaly vedle sebe a příliš se vzájemně neovlivňovaly, což v myslích mnoha lidí posilovalo pocit, že stejně nemohou nic změnit.
Přispívaly k tomu i prohry občanské společnosti. Ta se sice v 90. letech několikrát mobilizovala k zásadním střetům s politikou, jako byly iniciativy Impuls 99, Děkujeme, odejděte!, anebo televizní krize z roku 2000, ale po jejich odeznění se vše vrátilo do stavu, kdy veřejnému prostoru vládla často vyprázdněná politika.
V prvním desetiletí nového tisíciletí se pozornost občanské společnosti zaměřila na rostoucí systémovou korupci, prim v ní hrály nejrůznější protikorupční iniciativy. Některé, jako kupříkladu Rekonstrukce státu, sice přispěly k prosazení některých protikorupčních zákonů, ale silného protikorupčního étosu občanské společnosti nakonec zneužil Andrej Babiš k nástupu svého „antikorupčního“ hnutí.
Poté, co se ukázala skutečná podstata Babišovy politiky, sama do základů zkorumpovaná, občanská společnost přešla ke střetu s Babišem. A jak už bylo řečeno, byla schopná se neobyčejně mobilizovat. Hnutí Milión chvilek pro demokracii, možná více než jakákoliv jiná společenská síla u nás, nakonec přispělo k porážce Babiše, protože donutilo opozici, aby se sjednotila.
Výtrysk občanského aktivismu, který vidíme v souvislosti s ukrajinskou krizí nyní, se od těch předešlých ale liší. Už tím, že není poháněn opozicí vůči něčemu, ale primárně pozitivní snahou angažovat se ve prospěch jiných. Česká občanská společnost se samozřejmě už několikrát v minulosti probudila, aby organizovala pomoc pro potřebné, naposledy po tornádu na jižní Moravě vloni v červnu, ale nikdy v takovém rozsahu.
A především nikdy s tak jasným politickým podtextem, tedy na obranu demokracie a našeho západního zakotvení. Jinými slovy: v současném masivním vzepětí občanské společnosti se prolnulo několik faktorů. Jejich kombinace je vlastně jakousi školou demokracie v tom nejlepším slova smyslu.
Podstatná je přitom i věková struktura tohoto občanského vzepětí. Prim hrají mladší lidé, kteří mnohem jasněji než starší postkomunistická generace sdílejí hodnoty demokracie, otevřenosti a příslušnosti naší země k západnímu světu. To bude mít zásadní dopady i na další vývoj české politiky.
Tomáš G. Masaryk si na začátku budování československého státu ironicky postěžoval, že „demokracii bychom už měli“, teď by to chtělo ještě nějaké demokraty. Nedostatek demokratů v institucionálně jakž takž fungující demokracii po roce 1989 byl v posledních třech dekádách též jeden z hlavních problémů obnovené české demokracie.
Intenzivní zapojení velké části společnosti do pomoci ukrajinským uprchlíkům, to vše i ve jménu obrany demokracie, postkomunistický demokratický deficit posledních desetiletí do značné míry činí minulostí. Na současné dění budeme jednou nejspíš vzpomínat jako na definitivní přechod od postkomunismu k plnohodnotné demokracii.
Deník Referendum, 25.3.2022