Podpora Babišových soupeřů nebyla selháním novinářů

Podle některých novinářů prý jejich kolegové selhali, když otevřeně podpořili Petra Pavla v prezidentském klání proti Andreji Babišovi. Kupříkladu Jakub Kvasnička, který několik let pracoval v periodicích Babišova vydavatelství Mafra, kritizoval v komentáři na serveru CNN Prima skutečnost, že někteří novináři otevřeně fandili Pavlovi. Dokonce se prý nepokrytě radovali z jeho úspěchu v jeho volebním štábu jak po oznámení výsledků prvního kola tak výsledků druhého kola.

Analytička serveru Echo 24 Lenka Zlámalová si pro změnu ještě před druhým kolem prezidentské volby vysloužila nemalou pozornost kritickými výroky na adresu médií, která dle ní byla většinově příliš zjevně na straně Pavla. Na Zlámalovou se pak několikrát odvolával před druhým kolem voleb i sám Babiš, když se snažil voliče přesvědčit, že proti němu stojí většina médií.

Je škoda, že v televizních debatách před druhým kolem, kde Babiš takto argumentoval, jeho protikandidát suše nevypočítal, která média Babiš ovládá  prostřednictvím svého podnikatelského impéria Agrofert, které  musel „zaparkovat“ kvůli konfliktu zájmů před několika lety ve svěřenském fondu, ale které i dle Evropské komise dál fakticky ovládá.

 Agrofert vlastní největší mediální společnost v České republice Mafra, a.s, jež vydává celostátní deníky Mladá fronta Dnes a Lidové noviny, jakož i bezplatný deník Metro.  Pod Mafru spadají i internetové portály iDNES.cz a Lidovky.cz nebo týdeník 5plus2. Patří jí i hudební televize Očko, Rádio Impuls a lifestylové magazíny.

Babiš si v debatách ublíženecky stěžoval, že má proti sobě  dokonce i některé novináře pracující v Mafře, aniž by je jmenoval. Zapomněl ale dodat, že už tím, že ovládá tak obrovskou část českých médií, která, pokud už ho rovnou nepřímo a přímo nepodporují, nabízí jen málokdy skutečně kritické pohledy na něj, má proti svému soupeři nemalou výhodu.

Normální politik?

Už samotná tato výhoda silně pokřivuje rovnou politickou soutěž a je legitimním důvodem, aby „nebabišovská“ část české mediální scény zaujímala k Babišovi, pokud chce působit v politice,  odmítavé postoje. Což koneckonců celá léta dělal i portál Echo 24, který založili novináři, včetně Zlámalové, kteří kvůli Babišově koupi Mafry odešli z Lidových novin a Mladé fronty Dnes.

Existuje ale i celá řada dalších důvodů, pro které se kterýkoliv novinář z médií, která Babiš neovládá,  jen těžko může tvářit, že Babiš je jakási „neutrální“ politická figura.

Babiš měl už od svého vstupu do politiky problémy s parlamentní demokracií. Parlament byl dle něj pouhá žvanírna. Útočil opakovaně nejen na „tradiční“ politické strany, ale vlastně na samotnou strukturovanou demokratickou politiku, v níž strany hrají důležitou roli, když tvrdil, že není politik a stát prý hodlá řídit jako firmu.

Jeho oligarchické pojetí politiky prostě bylo od počátku nebezpečím pro náš systém parlamentní demokracie. Pomáhal mu v tom notně i prezident Miloš Zeman, který Babišovi umožnil vládnout v první polovině roku 2018 bez důvěry, aby mu následně svým nevybíravým tlakem na sociální demokracii a komunisty „zařídil“ menšinovou vládu.

Hrad byl po celou dobu trvání této vlády jejím faktickým koaličním partnerem. Babiš na oplátku zavíral oči nad nejrůznějšími Zemanovými protiústavními excesy i politikou nejen oslabující českou demokracii, ale také zpochybňující v podobě proruských aktivit zahraničně-politickou a bezpečnostní orientaci České republiky.

Evropská komise, jakož i evropský úřad pro vyšetřování korupce OLAF, vedly s Českou republikou šetření kvůli tomu, co považovaly za Babišův konflikt zájmů, v němž Agrofert i během jeho působení ve vládě dál pobíral evropské dotace. Babiš byl sice po šesti letech trestního stíhání—zatím nepravomocně–osvobozen v kauze Čapí hnízdo, ale je vyšetřován ve Francii kvůli možným majetkovým machinacím souvisejícím s Pandora Papers.

Ve výčtu Babišových kauz by bylo možné pokračovat. Nad tím vším se navíc ještě pořád dál vznášejí otázky, s čí pomocí Babiš vlastně založil Agrofert a jaké pak používal „podnikatelské“ praktiky. Anebo otázky související s jeho minulostí. Včetně faktu, že byl registrován jako agent StB, přičemž soudy—navzdory Babišovým tvrzením o opaku–tento fakt ani v době jeho prezidentské kandidatury nevyvrátily.

Kde končí takzvaná vyváženost

Nyní slyšíme, že část novinářské obce prý selhala, když se v prezidentské volbě otevřeně stavěla za některé Babišovy soupeře v prvním kole prezidentské volby, aby pak otevřeně podporovala Pavla v kole druhém. Může ale někdo skutečně vážně vzývat „vyváženost“ v situaci, kdy se o prezidentský úřad uchází člověk, který ohrožuje demokratický systém?

Jinými slovy: prohřešili se novináři, kteří vítali Pavlovo vítězství, proti novinářské etice?  Vždyť většina z nich nebyla žádnými prvoplánovými fanoušky Pavla už kvůli jeho problematické minulosti před rokem 1989. Jen otevřeně vítali porážku někoho, kdo k tomu všemu, co ho provází, dokonce ještě v televizní debatě  před druhým kolem dokázal zpochybnit naše spojenecké závazky a cynicky hrál roli „mírotvorce bez znamének“ jak vystřiženou z ruské propagandy.

Zastánci tohoto pokřiveného konceptu vyváženosti jistě budou argumentovat, že Babiš má navzdory všemu, co ho provází, svoje voliče, a je tedy nutné respektovat je. Jenže lze oponovat, že úkolem dobrého novináře působícího v demokratických poměrech je naopak upozorňovat na nebezpečí, která někdo jako Babiš představuje pro demokracii. Ať si to jeho voliči přeberou, jak chtějí. A není pak také jasné, proč by měl takový novinář skrývat uspokojení z toho, že Babiš prohrál.

Američtí politologové Adam Ziblatt a Stephen Levitský před několika lety v bestselleru Jak umírají demokracie popsali velmi dobře systém „užitečné idiocie“, v němž nejen demokratičtí politici, ale i média pomohli k moci autoritářům, když s nimi hráli hru na vyváženost. Předstírání, že v demokratickém systému se má zacházet „rovně“ a tolerantně i s autoritáři a faktickými nepřáteli liberální demokracie, nakonec demokracii pomohlo zničit.

Měli bychom tak naopak děkovat všem periodikům a individuálním novinářům, kteří tuto poněkud absurdní hru na vyváženost nehráli. Jasně pojmenovávali to, co bylo třeba pojmenovat: že se totiž o prezidentský úřad uchází—bohužel s jistou šancí na úspěch–člověk, který je nejen nebezpečím pro demokracii ale i pro naše bezpečnostní zakotvení. A není divu, že se z porážky takového člověka otevřeně radovali. Kdyby totiž zvítězil Babiš, asi by všichni demokraté nyní prožívali vlnu paniky, ale bylo by možná už pozdě.

Deník Referendum, 3.2.2023