Současná politická a ekonomická situace přímo volá po tom, aby posílila demokratická levice. Vláda Petra Fialy je nepopulární, její snahy řešit schodky státního rozpočtu především škrty ve výdajích státu jsou v lecčems asociální. Zatím dost připomínají poněkud zmatenou politiku úspor, kterou—až do svého předčasného pádu–praktikovala vláda Petra Nečase.
Za normálních okolností by demokratická levice, kterou u nás zatím představuje Česká strana sociálně demokratická, musela už významně posilovat coby politická alternativa pro ty voliče stran současné vládní koalice, kteří jednu z vládních stran volili především proto, aby zabránili dalšímu vládnutí Andreje Babiše, ale nejsou nezbytně příznivci pravice.
Důvodů, proč ČSSD zatím nedokázala současné situace využít, je několik. Jedním je skutečnost, že se naše nejstarší politická strana zatím nedokázala jasně distancovat od jakékoliv současné i budoucí spolupráce s hnutím ANO. Nejenže zůstává s ANO ve stejném klubu v Senátu, ale její lídři také nedokázali jasně říct, že spolupráce s ANO, zejména ve vládě vedené Babišem, byl omyl předešlého vedení.
Babišův levicový populismus postupně přilákal k jeho hnutí ANO spoustu dřívějších voličů ČSSD už v době, kdy Babiš ještě hrál druhé housle ve vládě Bohuslava Sobotky. Ochota předešlého vedení ČSSD spolupracovat s Babišem coby premiérem v roli koaličního partnera pak dílo zkázy dokonala. ČSSD se stala nevěrohodnou pro mnoho voličů, kteří se obávali o osud české demokracie.
Současné pokusy ANO prezentovat se stále více jako nacionálně-konzervativní strana jsou přitom pro ČSSD příležitostí, aby se od ANO jasně distancovala. A aby voličům nabídla sebe jako stranu, která po tomto úkroku ANO doprava, jako jediná reprezentuje levicový program.
Něco takového ale nedokáže ale veřejnosti prodat současné vedení strany. Předseda ČSSD Michael Šmarda se osvědčil jako politik na místní úrovni, ale v čele strany je spíše neviditelný. Není typem politika, který generuje nové vize nebo zásluhou svého charismatu alespoň přitahuje pozornost veřejnosti.
ČSSD by mohla uspět, pokud by v současné situaci nejen nabídla ucelenou programovou alternativu vůči politice Fialovy vlády i jasný odstup od Babišova ANO, ale také měla ve svém čele politiky, kteří jsou takový program schopní prodat. Je možné, že zdecimovaná strana takové politiky nemá. Jisté ale je, že na výsluní se nevrátí s politiky, které si veřejnost nějak spojuje se spoluprací s Babišem a pátou kolonou exprezidenta Miloše Zemana ve straně.
Pokud strana vůbec uvažuje o změně vedení, bylo by pro ni možná nejlepším řešením předat vedení mladším politikům, kteří sice nejsou v současnosti tak známí jako někteří dosavadní političtí harcovníci v čele strany, ale nejsou spojováni s minulými selháními.
Má-li k sobě ČSSD přilákat zpět voliče, kteří od ní odešli kvůli obavám o demokracii i lavírování Babišovy vlády v otázce jasného zakotvení České republiky v západních strukturách, musela by se také jasně vymezit jako prozápadní strana. To by znamenalo, že přestane koketovat s národnictvím a protiimigrační hysterií, a že se bude ve svém programu inspirovat svými úspěšnými sestrami v některých západních demokraciích.
Je jisté, že když současná ČSSD nechá za sebe mluvit k otázkám ruské agrese na Ukrajině kupříkladu Lubomíra Zaorálka, který relativizuje pomoc Západu Ukrajině, odpuzuje to mnoho voličů, kteří mohou mít levicové postoje, ale zároveň jim jde o demokracii a naše zakotvení v západních bezpečnostních strukturách.
Stranu tak čekají na červnovém sjezdu velká rozhodnutí. Sjezd určí, zda se naše nejstarší politická strana vrátí na politické výsluní, anebo definitivně zmizí v politickém propadlišti.
ČRo Plus, 4.5.2023