Na české politické scéně se v několika příštích měsících rozhodne o tom, zda se Česká republika posune na Západ. Anebo zda i u nás – podobně jako v ostatních postkomunistických zemích našeho regionu – budou demokracie a příslušnost k západním politickým a bezpečnostním strukturám v ohrožení.
To, zda Česká republika bude patřit spíše k rodině stabilních západních demokracií, anebo naopak k táboru zemí, které mají problémy s demokracií, bude do značné míry záležet na tom, zda současná vládní koalice dokáže prosadit nejen svůj konsolidační balík, ale také smlouvu o obranné spolupráci se Spojenými státy a několik zákonů, které by zlepšily fungování české demokracie.
Schválení škrtů ve státním rozpočtu a změn v daňových i v důchodových systémech, které mají konsolidovat státní finance, je důležité nejen proto, že Česká republika tak může zastavit rekordní tempo zadlužování, které by mohlo vést až k rozvalu státních financí, ale také kvůli tomu, že ekonomická stabilita je podmínkou pro stabilitu politickou. A pro fungování demokracie.
Ve vládním konsolidačním balíku lze najít spoustu dílčích problémů, ale jako celek je to krok správným směrem. Kdyby opozici u nás netvořily jen dvě vůdcovské strany, které mají v různé míře problémy s naší příslušností k západním bezpečnostním strukturám a některými principy liberální demokracie, možná by nebyla otázka, zda se vládní koalici podaří konsolidační balík schválit, tak osudová.
Demokratická opozice by při vědomí, že hrozí rozvrat státních financí, a tím i rozvrat demokratického systému, s vládou konstruktivně spolupracovala. Zaměřila by se na debatu o dílčích změnách, ale nestavěla by se apriorně proti reformám. Místo toho slyšíme výhrůžky obstrukcemi, předseda stínové vlády hnutí ANO Karel Havlíček prohlašuje, že vládě jeho hnutí udělá takové peklo, až se jí srolují ponožky.
Ani hnutí ANO, ani hnutí Svoboda a přímá demokracie přitom nenabízí svoje vlastní ucelené recepty, jak zadlužování státu zastavit. Chovají se destruktivně – stejně jako bohužel i část odborů, které už dopředu vyhlásily stávkovou pohotovost.
O příští podobě české demokracie a politickém vývoji u nás ale nerozhodne jen to, zda se vládě nakonec podaří navrhované změny prosadit. Stejně zuřivý odpor ze strany přinejmenším části opozice lze očekávat při ratifikaci smlouvy o obranné spolupráci mezi Českou republikou a Spojenými státy.
Akt vazalství
Nehrozí sice asi politická hysterie, která okolo stejné smlouvy vypukla na Slovensku a nastartovala politický vzestup expremiéra Roberta Fica, ale i u nás se nepochybně přinejmenším část opozice pokusí ve shodě s ruskou propagandou vykreslovat smlouvu jako akt vazalství.
Ke stabilizaci a k pevnějšímu zakotvení české demokracie v západních strukturách by kromě úspěšného schválení vládního konsolidačního balíku a smlouvy s USA přispělo i schválení několika dalších zákonů a smluv.
Česká republika by se jasně zařadila mezi země na západ od nás, kdyby ratifikovala Istanbulskou smlouvu o potírání násilí na ženách a zákon umožňující manželství stejnopohlavních párů. Stačí se podívat na mapu Evropy, kudy se momentálně táhne dělící linie.
Vládní koalice by také konečně měla sebrat sílu a navzdory zuřivým obstrukcím opozice schválit zákon omezující vlastnictví médií politiky a zákon umožňují korespondenční volbu. V globalizovaném světě žije momentálně více než půl milionu Čechů v zahraničí, přičemž velká většina z nich podporuje liberální demokracii a zakotvení země na Západě.
Pokud vládní koalice tyto souboje prohraje, může se stát, že se Česká republika nevyhne cestě, na níž se vydaly další země Visegrádské čtyřky.
ČRo Plus, 24.5.2023