Ve výročním projevu o stavu Evropské unie se předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen zdánlivě zaměřila na všechny důležité výzvy, s nimiž se EU musela vypořádat v posledních letech, a které před ní leží v blízké budoucnosti.
Hlavní pozornost věnovala Zelené dohodě pro Evropu a migraci. Ale promluvila i o nutnosti čelit čínské agresivitě a nekalým obchodním praktikám, včetně vývozu dotovaných elektromobilů, přičemž hájila cestu k větší strategické nezávislosti EU například na čipech či v energetice.
Jak se dalo očekávat, promluvila i o održování lidských práv a pokrocích v genderové rovnosti. A nevynechala samozřejmě dvě velké krize, s nimiž se EU v minulých letech potýkala: epidemii covidu a válku na Ukrajině.
Je ovšem jedno téma, které, pokud jde o budoucnost EU, je zcela zásadní, a které předsedkyně EK přesto nezmínila: budoucnost euro-amerických vztahů. V angličtině existuje pěkný obrat, pro popis situace, když se záměrně nemluví o něčem, co je možná největší problém: „elephant in the room“. V češtině „slon v místnosti“.
Takovým „slonem v místnosti“, lépe řečeno v hlavním zasedacím sálu Evropského parlamentu, kde Ursula von der Leyen přednesla svůj projev, byla otázka, , jak bude EU postupovat v případě, že ve Spojených státech příští rok zvítězí v prezidentských volbách Donald Trump.
Všichni evropští politici vědí, že výsledek amerických voleb je naprosto zásadní jak pro budoucnost vztahů v euroatlantickém prostoru, tak pro válku na Ukrajině. Nikdo ale nemůže o tomto tématu příliš otevřeně mluvit, protože případné vítězství Trumpa bude až do samotných voleb v USA jen hypotéza. Navíc příliš otevřená příprava na nějakou společnou reakci EU v případě, že by byl Trump zvolen, by mohla situaci po jeho nástupu do funkce ještě zhoršit.
Ursula von der Leyen zabalila dilema, které před EU v tomto ohledu stojí, do fráze, že EU musí usilovat o větší geopolitickou jednotu a samostatnost. Navázala tak na výzvy francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, který před několika měsíci vybízel k tomu, aby se EU více osamostatnila od Spojených států.
Macron za to byl kritizován, ačkoliv v podstatě jen mezi řádky varoval, že vývoj v USA ke těžko předvídatelný. Může vyústit v návrat prezidenta, jehož prioritou nejsou harmonické vztahy s EU, ba který se pokoušel EU během svého pobytu v Bílém domě rozložit
Co nás může čekat
Zahraničně politický poradce Trumpa John Bolton napsal v knize o Trumpovi, že bývalý prezident USA v soukromí vážně uvažoval o tom, že pokud bude znovu zvolen v roce 2020, spustí proces vystoupení USA ze Severoatlantické aliance. Pokud by byl zvolen v roce 2024, není důvod nevěřit, že se k tomuto záměru nepokusí vrátit.
Strategická rozhodnutí amerického prezidenta v zahraniční a bezpečnostní politice samozřejmě podléhají schválení Kongresem, silnou roli má zejména Senát. Trump, pokud by nechtěl vyvolat spor s předními politiky vlastní strany, by tedy musel postupovat opatrně, ale americký prezident má k dispozici celou škálu nástrojů, s jejichž pomocí může sám významně směr americké zahraniční a bezpečnostní politiky ovlivnit. Navíc už jsme mnohokrát viděli, že i vlivní republikáni nakonec Trumpovu tlaku opakovaně ustupují.
Už během svého prvního pobytu v Bílém domě Trump také v podstatě zaštiťoval různé snahy svých spojenců, jako byl Steve Bannon, pěstovat nadstandardní vztahy s evropskými nacionálními populisty a extrémně pravicovými politiky. Miláčkem té části Republikánské strany, která nejvíce podporuje Trumpa, se stalo kupříkladu orbánovské Maďarsko.
A Trump se také příliš netajil sympatiemi k silným autoritářským vůdcům, včetně ruského diktátora Vladimíra Putina. Ačkoliv vyšetřování Trumpových možných vazeb na Rusko nikdy nedospělo k závěrům, které by ho usvědčovaly, že z nějakého důvodu jedná přímo v ruském zájmu, v části americké veřejnosti přetrvávají pochybnosti.
Jisté je, že v případě svého znovuzvolení Trump spustí novou ofenzivu proti některým pilířům americké demokracie. Začne tím, že, jak avizuje, omilostní všechny již odsouzené lídry útoku na Kapitol ze 6. ledna 2021. A bude se snažit vyřídit si účty se všemi, kdo kritizovali jeho lži o ukradeném volebním vítězství.
Spekuluje se také, že by využil svého práva udílet milosti, aby omilostnil sám sebe ve všech případech, v nichž nyní čelí na federální úrovni soudním řízením. To by nepochybně vyvolalo chaos v americkém ústavním systému.
Shrneme-li: návrat Trumpa do prezidentské funkce by znamenal nejen přímé ohrožení americké demokracie, fašizaci americké domácí politiky, ale ohrozil by též euro-atlantickou spolupráci. A posílil by nacionálně-populistickou i extrémní pravici v Evropě. Znamenal by také nejspíš značné oslabení americké podpory Ukrajině, pokud by se Trump rovnou nepostavil za ruské zájmy.
Co může Evropa dělat?
Je jasné, že v situaci, kdy se USA potácí na hraně značné domácí nestability, či dokonce studené občanské války, a kdy by případný návrat Trumpa mohl vyústit v rozvrat dosavadní bezpečnostní spolupráce USA a Evropy, by měla EU připravovat přinejmenším scénáře pro nejhorší vývoj. Zatím se tak z již zmíněných důvodů ovšem neděje.
EU by ovšem už teď mohla aktivněji pracovat na vybudování vlastní obranné politiky, k čemuž ji ostatně sám Trump vybízel, když byl prezidentem. Ačkoliv existenci společné evropské obrany předjímala už Maastrichtská smlouva, zatím existují jen její zárodky. Výzvy k posílení vojenské spolupráce na úrovni EU byly zatím vždy odbývány poukazy na existenci NATO.
NATO by se ani při naplnění Trumpových údajných záměrů na opuštění aliance Spojenými státy nemuselo zhroutit, mohlo by se jen „evropeizovat“. To by ale mohl být dlouhý proces v situaci, kdy na takovou alternativu není zdánlivě nikdo připraven.
Pokud by válka na Ukrajině ještě pokračovala v době, kdy by Trump byl případně zvolen prezidentem, EU by zřejmě musela pokračovat v podpoře Ukrajiny sama. Nemluvě o tom, že by bez výrazné americké podpory možná musela sama čelit hrozbám ruské agrese. Dokázala by sama ubránit kupříkladu baltské státy?
Jisté je, že listopad příštího roku může být zcela zásadní pro budoucí vývoj nejen v USA ale ve světě. Zvolení Trumpa by výrazně změnilo geopolitickou situaci. Skutečnost, že by demokracie byla v ohrožení v nejsilnější zemi Západu, by mohla posílit extrémisty napříč Evropou. Je přitom téměř jisté, že by si tentokrát Trump při prosazování své v podstatě neofašistické politiky počínal mnohem razantněji, než během svého prvního mandátu, kdy si chtěl zajistit znovuzvolení v roce 2020.
Ursula von der Leyen nabídla obraz silné EU, před níž stojí výzvy, s nimiž si může poradit. Nenabídla, protože otevřeně tak učinit nemohla, scénář, v němž se EU bude muset postarat o vlastní bezpečnosti bez USA a čelit vzestupu extrémistických hnutí. Lze jen doufat, že se o tom, jak reagovat na takový vývoj, mluví přinejmenším za zavřenými dveřmi.
Deník Referendum, 15.9.2023