Když prezident Petr Pavel ve svém projevu na College of Europe v Brugách zmínil, že bychom měli začít diskutovat o tom, zda se vzdát v Evropské unii při rozhodování o některých otázkách v zahraniční a bezpečnostní politice práva veta, následovala řada odmítavých reakcí na domácí politické scéně. Někteří politici dokonce mluvili o zradě českých národních zájmů.
Prezident přitom jen reagoval na již probíhající debatu v rámci EU o tom, že k již existujícímu okruhu záležitostí, o nichž se od přijetí Lisabonské smlouvy rozhoduje kvalifikovanou většinou, by měly přibýt další. Unii by to umožnilo reagovat rychleji a pružněji na velké mezinárodní krize, než je tomu nyní, kdy některá zásadní rozhodnutí může zablokovat svým vetem jediný členský stát. Anebo takový stát, jak to činí kupříkladu Maďarsko v otázkách unijní pomoci Ukrajině či protiruských sankcí, může s pomocí hrozeb, že to či ono rozhodnutí zablokuje, vydírat zbytek Unie.
Odmítání už jen pouhé debaty na téma rozšíření počtu záležitostí, o nichž by se v EU rozhodovalo kvalifikovanou většinou, se přitom v případě České republiky dostává do ostrého protikladu s opakovanými sliby české zahraniční politiky státům západního Balkánu, nebo Moldavsku, že naše země bude prosazovat brzké rozšíření EU, jehož by byly součástí. Odpor k rozšíření rozhodování kvalifikovanou většinou také relativizuje sliby těch politiků, kteří by chtěli usilovat o co nejrychlejší členství Ukrajiny v EU.
Dvě největší země EU—Německo a Francie—zastávají v této věci jednotné stanovisko. Podle nich je třeba rozhodovací proces v Unii učinit flexibilnějším, pokud máme mluvit o jejím dalším rozšíření. EU je už v současné podobě, se svými 27 členy, příliš těžkopádná, přitom zejména v krizových situacích, jako je nyní válka na Ukrajině, anebo před tím pandemie Covidu-19, potřebuje postupovat rychle.
Německý kancléř Olaf Scholz naznačil dilema, kterému EU čelí už ve svém projevu na Karlově univerzitě v létě 2022. Podmínil tehdy fakticky rozšíření Unie o další státy reformou rozhodovacích mechanismů v EU. Nemluvil přitom jen za Německo. Stejné postoje hájí i francouzský prezident Emmanuel Macron, a obě země svůj postup koordinují.
Obě země reformu rozhodování prosazují už proto, že mají negativní zkušenosti s jednáním některých členských zemí. Řeč je zejména o počínání visegrádské čtyřky během migrační krize a–ještě konkrétněji–o chování Maďarska od ruského útoku na Ukrajinu.
Jinými slovy: za fasádou diplomatických vyjádření západoevropských politiků se skrývá obava, že rozšířením o několik dalších zemí, jejichž politická kultura se podobá té, kterou předvádějí země Visegrádu, by se Unie mohla dostat do stavu rozhodovací paralýzy v důležitých zahraničně-politických a bezpečnostních otázkách. I proto mnozí západoevropští politici podmiňují další rozšíření Unie reformou jejích rozhodovacích mechanismů–především v podobě snížení počtu záležitostí, o nichž se rozhoduje jednomyslně.
K tomu je ovšem zapotřebí změn v evropských smlouvách, které by musely schválit všechny členské země. Poněkud hysterické reakce části české politické scény už jen na pouhé zmínky o tom, že bychom měli o omezení práva veta debatovat, přitom naznačují, že prosadit něco takového nebude snadné
Jelikož evropský západ ovšem téměř jistě bez reformy rozhodovacích mechanismů nepodpoří další rozšíření EU, bylo by od politiků v našem regionu, včetně těch českých, čestné přinejmenším přestat slibovat zemím západního Balkánu, že se zasadíme o to, aby se co nejdříve staly členy EU i ony.
ČRo Plus, 12.10.2023