Vypůjčit si název slavného filmu „Ztraceno v překladu“ k popisu situace v České republice je v mnoha ohledech případné, protože to, čeho jsme v české společnosti svědky, je její jistá ztracenost. A ta souvisí i s tím, že jsme se od pádu komunistického systému v roce 1989 vesměs nenašli odvahu k vlastním vizím a řešením, ale jenom bez hlubšího porozumění kopírovali, nebo spíše „špatně překládali“ návody, které měli naši společnosti dopomoct k úspěchu.
Už samotná revoluce se nesla v duchu kopírování: nebudeme nic zásadně nového vymýšlet, vše už je přeci na Západě vymyšleno. Stačí převzít existující systém západní liberální demokracie a vytvořit tržní hospodářství. A naopak tam, kde by převzetí některých fungujících konkrétních modelů z jiných zemí dávalo smysl, bylo třeba znovu „vymyslet kolo.“
Potíž s tímto přístupem, který—i kvůli tragické zkušenosti s „levicovou“ komunistickou diktaturou–zcela upozadil silné tradice levicového humanismu u nás, spočívala v tom, že přenést do společnosti zdecimované čtyřmi dekádami autoritářského režimu demokracii a tržní hospodářství se všemi jejich významy a kulturními nadstavbami, nebylo možné. Už proto, že legitimizační taktikou nového režimu byl černobílý antikomunismus, který hned na začátku rezignoval na otevřenou kritickou debatu o éře před rokem 1989.
Místo toho, abychom zásadnější věci nově promýšleli v kontextu kritického vypořádání toho, čím jsme prošli před rokem 1989, importovali jsme západní model fungování společnosti. Netřeba dodávat, že bez potřebného porozumění tomu, co jsme importovali, to nemohlo skončit jinak než karikaturou. Včetně toho, že hlavní hybnou silou společnosti se stalo konzumní poblouznění a nadvláda ekonomie nad politikou, nikoliv starost o kvalitu demokracie.
Zavádění nových poměrů se zmocnili ideologové, z nichž ještě nevyprchala bolševická mentalita, ač mnoho z nich rádo pózovalo jako antikomunisté. Demokracie se tak zaváděla bez toho, že by nové politické elity uznaly důležitost občanské společnosti a pokoušely se jí kultivovat.
Jasnozřivé projevy Václava Havla o důležitosti občanské společnosti a usychání politických stran uzavřených do sebe, byly ignorovány. Ba vysmívány.
I tržní hospodářství bylo poznamenáno politickým redukcionismem a ideologickým přístupem. Sociálně-tržní modely z našeho bezprostředního okolí, které už vzývaly udržitelný rozvoj, a kladly důraz na životaschopný sociální stát, byly upozaděny ve prospěch neoliberálního blouznění o neviditelné ruce trhu. Zatímco skandinávské země nebo Německo byly vysmívány jako nikam nevedoucí experimenty se socialismem, naše země se hrdě hlásila k anglosaskému pojetí kapitalismu.
I tady se ovšem leccos „ztratilo v překladu“. Málokdo chápal kulturní a sociálně-historické předpoklady pro vznik anglosaských modelů fungování demokracie a trhu. Málokdo byl ochoten přiznat, že mechanické přenesení těchto modelů, které mimo jiné spoléhají na rozvinutou občanskou společnost a právní stát, k nám, kde zatím žádná občanská společnost a úcta k právnímu státu neexistovaly, není možné.
Navíc za ideologickou fasádou „trhu bez přívlastků“ dál fungovaly šablony myšlení zděděné z dob komunistického režimu. Ideologie tak byla v konečných důsledcích využívána jen instrumentálně. Největší proponenti „trhu bez přívlastků“ jako byl Václav Klaus, praktikovali ve skutečnosti bankovní socialismus, vzpírali se decentralizaci a nenáviděli občanskou společnost.
Politická nestabilita
Demokracie měla být podle většiny nových politiků jen soubojem politických stran, které si to mezi sebou rozdají ve volbách. Jenže dokonce i v této redukcionistické verzi demokracie se ze západních zkušeností leccos poztrácelo.
Nové politické elity se kupříkladu nijak nesnažily o vytvoření masových politických stran. Ty nejvlivnější byly spíše sektami vybudovanými okolo kultu osobnosti. Takové strany bylo samozřejmě snadnější kontrolovat, udržovat v nich disciplínu, jenže byly bohužel příliš slabé na to, aby dokázaly ustát korupční a další tlaky nových mocných ekonomických aktérů, kterým pomohly na svět v procesu privatizace.
Zejména ty strany, které politicky kontrolovaly privatizaci, tak byly nakonec samy zprivatizovány do rukou nových ekonomických hráčů. Českou politiku na roky zamořil klientelismus a systémová korupce.
Politika byla sice plná silných slov, zdánlivých soubojů na život a na smrt, ale ve skutečnosti byla slabá a pokrytecká. Uzavření opoziční smlouvy v roce 1998 mezi dvěma stranami (či spíše dvěma politickými postavami), které si před tím nemohly přijít na jméno, je toho dobrým příkladem. Jejich smlouva, která byla jen cynickou snahou rozdělit se o moc ve státě, na roky zabetonovala systémovou korupci a klientelismus.
Slabost politického systému tato smlouva „o politické stabilitě“ také neodstranila, protože ta měla hlubší kořeny. Česká republika tak zůstala politicky velmi nestabilním státem, který měl v důsledku předčasného pádu vlád za posledních 34 let tři dočasné vlády expertů, jimž se u nás poněkud mylně říká „úřednické“. Koaliční vláda vedená sociální demokracií v letech 2002-2006 měla tři různé premiéry.
Není přitom náhodou, že všechny vlády, které předčasně padly, byly vedeny Občanskou demokratickou stranou. Právě ona byla nejvíce odpovědná nejen za divoký kapitalismus devadesátých let, ale také za neschopnost správně „přeložit“ do českých poměrů to, v co se vyvinulo tržní hospodářství na Západě.
Právě ODS se nejvíce ze všech stran „zasloužila“ o nástup klientelismu a systémové korupce, které koneckonců stály za pády jejích vlád. Od jejího vzniku v roce 1990, jako by v ní byl geneticky zakódován rozpor mezi vzletnými, i když pomýlenými ideologickými postuláty a často cynickou politickou praxí. A nepoučitelnost.
Současné tápání
Současná neutěšená politická situace souvisí zase jednou právě s ODS a jejím ideologickým viděním světa. Vláda pětikoalice, která by se v současných poměrech měla ze všeho nejvíc věnovat hledání inovativních způsobů pro překonání krizových jevů, strávila téměř celý poslední rok handrkováním o „úsporný balíček“. Tedy tím, co různí ministři financí a premiéři za ODS měli vždy nejraději: asociálně laděným účetnictvím.
Cílem tohoto balíčku je přitom ušetřit nesmírně komplikovaným, a pro různé části společnosti frustrujícím způsobem zhruba tolik peněz, o které ODS pomohla Andreji Babišovi a Tomio Okamurovi připravit každoročně státní rozpočet v podobě schválení daňové reformy, která ukončila zdaňování tzv. superhrubé mzdy.
Německý deník Die Welt označil Českou republiku nedávno za „nemocného muže Evropy“, protože se jako jediná evropská země nevzpamatovala z důsledků krize způsobené epidemií covidu-19. Chce se říct, že není divu, protože vláda vedená ODS dál tvrdošíjně odmítá vrátit se k vyššímu zdanění příjmů fyzických osob, o progresivním zdanění ani nemluvě. Drží se vlastních „neotřelých“ receptů, jejím hlavním nepřítelem je prý přebujelý stát.
V České republice tak i více než dekádu po smrti neoliberalismu na Západě dál přežívají v podání koalice Spolu vedené ODS představy o tom, jak bohatství vytvořené trhem neomezovaném vysokými daněmi „prokape“ postupně dolů od úspěšných a bohatých k těm méně úspěšnýma bohatým.
Nejen tato vláda, ale i ty předchozí, zanedbaly investice do vzdělání, zejména toho vysokoškolského, takže české univerzity nejenže neprodukují budoucí elity schopné obstát v globalizovaném světě, ale bojují o přežití. Podobně je tomu s investicemi do vědy a výzkumu.
Zavádění nových způsobů „zelené“ výroby energie je daleko pozadu vyspělými státy EU, držíme se radši receptů z konce minulého tisíciletí. To platí i o dopravní infrastruktuře, kterou navíc stát nedokáže budovat ani v její zastaralé podobě.
Český stát je sice pod neustálým útokem politiků a je obětí snah různě „vylepšovat“ systém státní správy tak, aby ji politici mohli kontrolovat, ale ze všeho nejvíc zůstává obstarožní zbyrokratizovanou entitou, která stojí v cestě těm, kdo by chtěli něco produktivního dělat. Povolovací řízení nejrůznějšího druhu se táhnou léta, politické elity nejsou dokonce schopné ani výrazně zpružnit příliv migrantů za prací, po němž už léta volají podnikatelé.
Zato ideologii, která dál „špatně překládá“ to podstatné, co se děje v západních demokraciích, se daří. Víme u nás tedy zase jednou nejlépe, že evropský „zelený úděl“ coby reakce na klimatické změny je k ničemu, a i kdyby nebyl, nenecháme si přeci ekologickými regulacemi svazovat konkurenceschopnost a svobodné podnikání.
Západ si na nás nepřijde ani s politikou zrovnoprávňování menšin. Ideologicky motivovaní konzervativci v české vládě nepřipustí ratifikaci Istanbulské mluvy o potírání násilí na ženách nebo manželství stejnopohlavních párů.
Z debaty o minulosti se už dávno stalo ritualizované omílání mytologizovaných narativů, čehož jsme zase jednou svědky právě v těchto dnech. Česká veřejnost přitom právě do minulosti vrhá velkou část svojí energie, místo toho, aby se vedla debata o tom, jaká má být naše budoucnost. Obzvláště nyní, kdy rychle vyprchávají komparativní výhody, které naše země měla v důsledku své polohy a levné práce.
Česko směřuje k tomu, aby se ze něho, s jeho převažující lidovou filozofií „klídku“ a „pohody“, stal zaostávající skanzen. Problémem je, že takového skanzenu se mají šanci mnohem více eventuálně zmocnit politické síly, které se odvolávají na jakési zlaté časy v minulosti a slibují bezpečí všeho druhu, než aby mu vládli skuteční demokraté.
Deník Referendum, 16.11.2023