Česká politika stále znovu vynalézá kolo
Jiří Pehe
Několik probíhajících debat o možném přijetí zásadních legislativních změn znovu ukazuje, že česká vládní i opoziční politika se topí v provinční sebestřednosti. Nejen politici, ale bohužel často i média v debatě o takových změnách ignorují širší evropský kontext a veřejnost „ohromují“ argumenty, které byly v jiných zemích—s často vyspělejší demokratickou kulturou než u nás—vyvráceny.
Buďme konkrétní. V České republice se momentálně diskutuje o třech zásadních tématech, o nichž debata už dávno proběhla ve většině zemí na západ od nás: přijetí eura, přijetí korespondenční volby a manželství pro všechny.
Politici, kteří jsou proti přijetí těchto změn, často používají argumenty, které v západoevropských zemích neobstály. Média je přitom nenutí, aby důkladně vysvětlili, v čem je ve srovnání se zmíněnými zeměmi česká situace tak specifická, ba odlišná, že právě u nás nelze takové změny přijmout.
Korespondenční volba
Nejaktuálnější je debata o zavedení korespondenční volby ze zahraničí. Vládní koalice argumentuje, že schválení zákona, který by ji umožnil, nabídne příležitost statisícům českých občanů žijícím v zahraničí, aby se mohli účastnit voleb ve své zemi.
Současná opozice naopak hrozí při projednávání zákona tvrdými obstrukcemi. A ve Sněmovně se chystá proti zavedení korespondenční volby vystupovat s pomocí argumentů, které už všechny mnohokrát zazněly při projednávání korespondenční volby v jiných zemích EU. Ta přitom je nyní schválena a využívána ve všech zemích EU—s výjimkou České republiky, Chorvatska, Francie a Malty. V obou posledně zmíněných zemích lze ale hlasovat přes internet.
Čeští odpůrci argumentují, že korespondenční volba není bezpečná a může být tudíž zneužita k podvodům. Nebo že není v pravém slova smyslu tajná a osobní, jak to vyžaduje česká ústava.
V žádné ze zemí, v nichž korespondenční volba již funguje, přitom nedošlo k ničemu z toho, před čím současná česká opozice varuje. Jedinou výjimkou jsou rakouské prezidentské volby v roce 2016, při nichž se kvůli nesrovnalostem při sčítání hlasů voličů hlasujících korespondenčně muselo opakovat druhé kolo prezidentských voleb. I tam ale šlo jen o procedurální pochybení, když se hlasy došlé poštou začaly sčítat dříve, než měly. Opakované hlasování potvrdilo výsledky zrušené volby.
Proti korespondenční volbě vystupoval i tým prezidentského kandidáta Donalda Trumpa v USA. Ani tam se ale nepodařilo prokázat žádné manipulace či zneužití korespondenční volby.
Že mají být volby tajné a osobní, vyžaduje i řada jiných ústav západních zemí. V žádné přitom nebylo zavedení korespondenční volby považováno za porušení tohoto principu. Volbu musí stvrdit svým podpisem hlasující, a navíc existuje i řada dalších pojistek, které znemožňují, aby mohl někdo identitu hlasujícího zneužít, popřípadě aby bylo možné hlasovací lístky zaslané poštou zaměnit za jiné.
Jinými slovy: až se povede ve Sněmovně debata o zavedení korespondenční volby, bylo by žádoucí, aby čeští politici vystoupili ze své sebestředné ulity a rozhlédli se kolem. Celou řadu argumentů, které se chystají využít opoziční politici, je možné odbýt pouhými poukazy na zkušenosti jiných zemí.
Tím, že by Česká republika zůstala jednou z posledních zemí EU, která korespondenční volbu nezavede, by nedokázala, že snad objevila v korespondenční volbě nebezpečí, jichž si jinde nevšimli, ale zase jednou především svoji malou schopnost vystoupit ze své provinční mentality a poučit se ze širšího kontextu.
Manželství pro všechny a Istanbulská smlouva
Podobně je tomu v debatě o manželství pro všechny a Istanbulské úmluvy o potírání násilí na ženách. I proti jejich přijetí argumentuje řada českých politiků tak, jako by Česká republika byla mimo jakýkoliv kontext.
Tím je, že manželství stejnopohlavních párů bylo zavedeno ve všech západoevropských zemích, s výjimkou Itálie, která–stejně jako Česká republika—umožňuje jen registrované partnerství. Několik východoevropských postkomunistických států pak naopak manželství stejnopohlavních párů zakazuje přímo ústavou, o což se i v České republice pokouší skupina lidoveckých zákonodárců v podobě ústavního dodatku.
Kontext, v němž debata u nás probíhá má tedy i geopolitické souvislosti. Platí, že čím více problémů mají některé země s demokracií, tím více se vymezují proti manželství pro všechny a sexuálním menšinám obecně. A naopak.
V řadě těchto zemí mohou politici argumentovat veřejným míněním, které je většinově proti zavedení manželství stejnopohlavních párů. V České republice je ovšem veřejné mínění na straně manželství pro všechny, stejně jako je na straně Istanbulské úmluvy. Co tedy stojí jejich přijetí v cestě?
Argumenty odpůrců tedy vyznívají ještě licoměrněji než v případě korespondenční volby. Někdy jsou přímo bizarní: kupříkladu když se najednou objeví „právní expertízy“, v nichž čeští „experti“ objevili v Istanbulské smlouvě nebo institutu manželství pro všechny údajná nebezpečí, kterých si v západní Evropě buď nikdo nevšiml.
Novináři by se i v tomto případě měli politiků, kteří vystupují proti manželství pro všechny, ptát, co činí Českou republiku natolik specifickou, že zavedení institutu, který funguje všude na západ od nás, je právě v našem případě problém.
Euro
Českým „vynalézáním kola“ je poznamenána i debata o přijetí eura, která se znovu rozhořela poté, co zavedení evropské měny u nás podpořil v novoročním projevu prezident Petr Pavel. V reakci na něj se okamžitě vynořily nejen staré známé argumenty o tom, proč zavedení eura pro nás není „zatím“ výhodné, ale i rádoby sofistikovanější ekonomické argumenty.
I v této debatě zase jednou zaniká kontext, na nějž upozornil i prezident: přijetí eura není jen ekonomická záležitost, ale politický úkol. Česká republika se totiž už při vstupu do EU zavázala, že euro přijme, jakmile bude plnit podmínky pro jeho přijetí.
Ty už několikrát plnila, přesto se přijetí společné měny nakonec s pomocí účelových politických argumentů vyhnula. A kritéria bude zřejmě znovu plnit zásluhou přijetí vládního úsporného balíku už tento rok.
Co tedy přijetí eura u nás údajně brání? Hlavním argumentem je, že to pro nás není výhodné. V těchto argumentech přitom jako obvykle chybí kontext.
Tím je kupříkladu skutečnost, že euro používá 20 zemí EU, a že právě eurozóna se vypořádala lépe s nedávným růstem inflace i obecně ekonomickou krizí způsobenou ruskou agresí na Ukrajině než země mimo eurozónu. Českou republiku dokonce nedávno německý Die Welt nazval nemocným mužem Evropy.
Když se novináři ptají odpůrců eura na jejich argumenty, dost často bohužel nechávají širší kontext stranou. Neptají se, jaká jsou konkrétně specifika České republiky, která pro nás údajně činí přijetí eura nevýhodným. Nebo: proč je výhodné mít vlastní, relativně zranitelnou „malou“ měnu v době globální ekonomické krize? Co pozitivního nám konkrétně tato měna v posledních několika letech přinesla?
A pak je tu kontext politický. V debatách o euru jen málokdy zaznívá, že Česká republika se k přijetí eura zavázala. Byla to podmínka našeho vstupu do EU. Slíbenou budoucí příslušností k eurozóně země vyjadřovala ochotu být solidární se zbytkem EU.
Argumentovat dvacet let po vstupu do EU, že ještě nenastal čas, protože by přijetí eura pro nás bylo nevýhodné, je vůči Unii, která nám v podobě členství umožnila neobyčejný ekonomický růst i využívání mnoha dalších výhod členství, prostě nečestné. Mentalita, že nakonec všechno víme lépe než jiní, a že máme právo vše chytrácky, či prostě jen účelově „očůrat“, je přitom příčinou celé řady dalších problémů naší země.
Osvěžující by v české politické debatě bylo už to, kdyby si česká politická scéna při debatě o korespondenční volbě, manželství pro všechny a přijetí eura přestala hrát na „vynalézání kola.“ Všechny argumenty, které u nás zaznívají, už zazněly v jiných zemích, a často by stačilo se na tyto debaty odkázat.
Opravdu nevymyslíme nic nového a originálního. Co z podobných debat jasně vystupuje, je především otázka, zda patříme na Západ, kam se sami rádi řadíme, anebo ještě stále do bažinatého prostoru postkomunismu stále více koketujícího ve jménu národní suverenity a údajných tradic s autoritářstvím.
Deník Referendum, 5.1.2024