Česká média zatím marně hledají přijatelnou polohu mezi dvěma extrémy:
na jedné straně opakovaně nerespektují právo lidí podezřelých z
trestných činů na presumpci neviny (takže často zveřejňují jejich plná
jména a reportují o nich tak, jakoby už bylo prokázáno, že se trestných
činů dopustili) a zároveň se snaží některé známější tváře mezi
podezřelými buď mediálně „vytěžit“ nebo často přímo glorifikovat.
O prvním ze dvou uvedených novinářských prohřešků se často mluví už v
kursech novinářské etiky. Ten druhý je komplikovanější a hůře
definovatelný.
Novináři, kteří například natočí rozhovor se známým podnikatelem,
podezřelým ze závažných trestných činů, se budou ve většině případů
bránit poukazy na pokusy o odhalení možných souvislostí s politickou
nebo jinou korupcí, popřípadě poukazy na potřebu veřejnosti být
informována o té či oné kauze nejen policií ale také druhou stranou.
Pokud ten či onen novinář medializuje slavné podezřelé především proto,
že je to například součást jeho investigativního novinářského záměru,
může být takové chování obecně ospravedlnitelné. Problém nastává v
okamžiku, kdy se mediální zájem o takové lidi řídí očividně komerčními.
Media se pak dostávají do prekérní role, neboť nejen ztěžují nalezení
spravedlnosti, ale také relativizují závažnost trestných činů, které
pravděpodobně byly spáchány.
Ještě závažnějším prohřeškem je ochota některých sdělovacích prostředků
zveřejnit coby seriózní svědectví cokoliv, co jim například slavný
podezřelý (nebo už oficiálně obviněný a stíhaný) podnikatel sdělí. Tím,
že se nenamáhají podobná prohlášení zasadit do patřičného kontextu,
nebo záměrně volí kontext neobjektivní, dávají prostor k manipulaci s
veřejným míněním a velmi ztěžují vyšetřování stíhaných osob.
Snad nejzávažnějším prohřeškem jsou pak pokusy některých médií využívat
„svědectví“ lidí podezřelých z těžkých kriminálních činů k podprahovému
politickému boji. Jestliže například obviněný podnikatel, jako je
Radovan Krejčíř, dostane značný mediální prostor k tomu, aby mohl bez
potřebných důkazů (tvrdíc, že důkazy teprve dodá) obviňovat z rozsáhlé
korupce politickou stranu nebo policisty, pomáhají novináři de facto
celou kauzu politizovat. I když například Krejčíř nakonec žádné
přesvědčivé důkazy neposkytne, jeho medializovaná, ničím nepodložená,
tvrzení už napáchala politickou škodu. Otázka, kterou si pak musíme
klást, je, zda novináři skutečně hledali pravdu, nebo jenom využili
stíhaného podnikatele k nějaké vlastní politické hře – tedy, zda jim,
poněkud zlomyslně a neprofesionálně, nešlo právě o napáchání zmíněné
škody.
Samotní novináři by si měli takovou otázku vždy klást, když dávají v
médiích prostor lidem, jako je Krejčíř, nebo dokonce odvysílají
nepodložená tvrzení lidí už oficiálně odsouzených. Z hlediska
novinářské profese je v takových případech namístě nejvyšší možná
opatrnost: už pouhá percepce, že ten který sdělovací prostředek využívá
trestně stíhané celebrity k nějakým politickým účelům nebo jim
poskytuje prostor z cynických komerčních důvodů vyvolává k takovým
sdělovacím prostředkům nedůvěru. Ta pak oslabuje věrohodnost
sdělovacích prostředků v kauzách, kde právě by mohly a měly hrát roli
hlídacího psa.
Hermes Media, 13.11.2005, www.hermesmedia.cz