Zdánlivě neuctivý název tohoto komentáře vychází z krátké statě, kterou nedávno zveřejnil v reakci na výroky prezidenta Václava Klause o projektu Národní knihovny zástupce šéfredaktora MF Dnes Michal Musil. Když se pan prezident projeví způsobem, jakým zasáhl do diskuse o knihovně, obvykle prý z toho Michal Musil mívá legraci dvakrát.
První švanda pro něj nastává, když profesor Klaus zase něco rádoby provokativního řekne, druhá bžunda následuje, když začne specifická skupina zarputilých Klausových odpůrců „kvičet a pokřikovat, jako by snad každé prohlášení nynější hlavy státu znamenalo jasnou předzvěst jím připravovaného puče.“ Prý zjevně zapomněli, kolikrát se Klaus o něco snažil, a jak málo se mu podařilo prosadit. Dnes už to rozhodně není všemocný ďábel, který udává tón v zemi. Stává se naopak spíše prezidentem s rolničkami na hlavě, jehož pnutí vyjádřit se k čemukoli způsobí, že ho po čase nikdo v ničem nebude brát vážně.
Musil i někteří další komentátoři, kteří si to čas od času rozdají s kritiky Klause, nám vlastně říkají: Ano, prezident dělá občas chyby, možná je dokonce na dobré cestě, aby se stal šaškem, ale proč ta hysterie? Proč nezůstat nad věcí?
Odpověď je nasnadě: i kdyby prezident byl nakrásně šaškem, je ho třeba brát vážně. Je totiž hlavou státu. Jako takový má velký vliv a důležité ústavní pravomoci. Zahraničí soudí naší zemi i podle jeho činů a výroků. Už proto by bylo neodpovědné se jen potichu blahosklonně pousmívat, když Klaus utrousí další ze svých arogantních nehorázností–kupříkladu na adresu ekologických hnutí, Evropské unie, globálního oteplování, nebo Národní knihovny.
Musil si navíc protiřečí. Není totiž jasné, proč bychom měli v úřadu prezidenta tolerovat politika, který prý nedokáže v poslední době nic prosadit. A už vůbec není jasné, proč bychom měli mlčet nad projevy politika, který je na nejlepší cestě stát se kašpárkem.
Není právě to důvod, aby někteří komentátoři odhodili svou blahosklonnost, a řekli nám, co s tím? Nebo: neměli by alespoň využít svého práva mlčet a nechat na pokoji ty ze svých kolegů, kteří si myslí, že mít v čele státu kašpárka, je důvod k vážné diskusi? Nejhorší je odbýt celou věc tvrzením, že prezident, jenž je spíše šaškem, nemůže být zároveň všemocným ďáblem, který udává tón v zemi, a my bychom si ho tudíž neměli příliš všímat. Lidé poučení historií vědí, že řada politiků, kteří způsobili nemalé historické kalamity, bývají často obojí: šaškové i démoni.
MF Plus, 25.5.2007