Součástí populární
politické mytologie je dnes tvrzení, že vládu Mirka Topolánka v roce 2009,
uprostřed českého předsednictví Evropské unie, „položila“ sociální demokracie.
Skutečností je, že ČSSD tehdy sice vyvolala hlasování o nedůvěře vládě, ale
neměla dostatek hlasů, aby nedůvěru skutečně mohla vyslovit.
Hlasy, které o pádu vlády
rozhodly, patřily tzv.odpadlíkům od koaličních stran: Vlastimilu Tlustému, Jan
Swchippelovi, Olze Zubové a Věře Jakubkové. Zatímco první dva byli spojeni
s občanskými demokraty, Zubová a Jakubková byly zvoleny původně na
kandidátce zelených.
Jen málokdo v ČSSD
tehdy věřil, že by vláda mohla opravdu padnout. Hlasování o nedůvěře spíš
představovalo pro ČSSD příležitost, jako už několikrát před tím, v přímém
přenosu zkritizovat Topolánkovu vládu. Snaha Topolánkova poradce Marka Dalíka
zabránit tomu, aby Česká televize vysílala kritickou reportáž o bývalém
sociálně demokratickém poslanci Petru Wolfovi, podezřelém ze zpronevěry, byl
sice pádným důvodem k hlasování o nedůvěře, ale když vláda padla, čelní
představitelé ČSSD se zdáli být překvapeni.
Rozhodující roli, kterou
jen málokdo v ČSSD předpokládal, totiž sehrál prezident Václav Klaus. Byli
to jeho spojenci, Tlustý a Schwippel, kdo nakonec vládu „položili“. Zda tak
učinili po přímé domluvě s Klausem, nebo jen Klausovi „odečítali ze rtů“,
není úplně podstatné.
Moment překvapení byl natolik velký, že ČSSD v podstatě neměla
jasný scénář, co si s vládní krizí počít. I proto se pak vedla složitá
jednání o ustavení úřednické vlády Jana Fischera a hledala se, neúspěšně, co
nejrychlejší cesta k předčasným volbám.
Události z roku 2009
je dobré si připomenout, protože už od ustavení vlády Petra Nečase jsme svědky
různých vládních krizí, při nichž někteří experti opakovaně předpovídali, že
„tentokrát vláda už určitě nevydrží“. Ve skutečnosti byly šance na pád Nečasovy
vlády mizivé, dokud byly součástí vládní koalice Věci veřejné, protože žádná
z vládních stran neměla zájem koaliční spolupráci ukončit.
I uprostřed nejvážnějších
vládních krizí si dokázali zejména poslanci za VV spočítat, že předčasné volby
by znamenaly konec jejich politických kariér. Pád vlády nemohly přivodit ani
rozmíšky mezi ODS a TOP 09, protože preference obou stran začaly po několika
měsících společného vládnutí strmě padat, a předčasné volby by tudíž vyústily
do jejich porážky.
Navíc ODS a TOP 09 měly společnou
agendu, a zdálo se, že zejména penzijní reforma a církevní restituce patří
k cílům, před jejichž dosažením nejsou ochotny o ukončení spolupráce vážně
přemýšlet. Optimisté by řekli, že tato společná agenda je pro obě strany
důležitá z hlediska jejich reformního úsilí. Cynici by namítli, že jak
penzijní reforma, tak církevní restituce nabízejí především velké příležitosti
různým neprůhledným ekonomických skupinám, které podporují obě strany.
Nečasova vláda se tak stala
skutečně zranitelnou, teprve když se naplnilo několik podmínek. Především se
rozpadly Věci veřejné, přičemž hlasy nového politického subjektu LIDEM, který
se z VV odštěpil a zůstal věrný vládě, zaručují vládní koalici jen sto
hlasů ve Sněmovně. Důležité také je, že několik poslanců odpadlo z ODS, a
spolu s poslancem Šťovíčkem z VV, který s vládou
v kritických momentech zatím hlasuje, je vládní „většina“ velmi
nestabilní.
Důležitým faktorem také
paradoxně je, že vláda je velmi blízko prosazení církevních restitucí i
penzijní reformy, což znamená, že společná agenda, která držela pohromadě ODS a
TOP 09 už není tak silná.
Nejpodstatnějším faktorem
je ale změna ve vztazích mezi prezidentem Klausem a Nečasovou vládou. Klaus,
jak známo, byl z počátku velmi kritický vůči dvěma novým stranám—VV a TOP
09. Nejenže je považoval za nevyzpytatelné politické rychlokvašky, ale jeho
vztah k TOP 09 komplikovala i jeho silná animozita vůči předsedovi TOP 09
Karlu Schwarzenbergovi.
Vládní koalice při své
první velké krizi nakonec nepadla jen proto, že po návštěvě předsedy VV Víta
Bárty, Klaus a véčkaři, ale zejména Klaus a Bárta osobně, uzavřeli překvapivé
spojenectví. Klaus pak zabránil odvolání ministrů za VV z vlády, což by
bylo téměř jistě vedlo k pádu vlády.
Po odchodu VV z vládní
koalice je, jak se zdá, loajalita Klause k vládě silně otřesena. Když
nedávno vypukla krize okolo policejního prezidenta Petra Lessyho, Klaus se
postavil za Lessyho, nikoliv za Nečase a Miroslava Kalouska z TOP 09,
kteří útok na Lessyho vedli.
A když vláda prezentovala
svůj další „úsporný“ balíček v podobě plánovaného zvýšení DPH, Klaus tento
nápad rovnou odsoudil jako nesmyslný v době ekonomické recese. Ještě
důležitější je, že jeho kritiku sdílí několik poslanců za ODS, jakož i Klausovi
poslanečtí spojenci, kteří nyní fungují coby politická „libera“.
Situace tak připomíná rok
2009. Vláda má nejtěsnější možnou většinu, a stačí, aby ji při hlasování o
důvěře či nedůvěře nepodpořilo několik poslanců z koaličních řad, kteří
zatím hlasovali s vládou. Může se tak klidně stát opět jako by
„nedopatřením“, kdy do poslední chvíle budou všichni věřit, že pravicoví
poslanci by vládu přeci nenechali padnout.
Proti pádu vlády hraje
skutečnost, že jak vládní strany, tak nyní opoziční VV, se nadále obávají
předčasných voleb, protože průzkumy naznačují, že by všechny tyto strany
utrpěly porážku. Tento motiv je ale poněkud oslaben aférou bývalého
středočeského hejtmana za ČSSD Davida Ratha, která snížila preference ČSSD.
Kdyby se předčasné volby konaly v této atmosféře, možná by ODS a TOP 09
nedopadly tak špatně, jako když budou v současné vládní politice
pokračovat až do doby, kdy Rathova aféra bude zapomenuta.
Jisté je, že jakékoliv
příští zásadní hlasování bude pro vládu velmi riskantní. Nečas tvrdí, že
neschválení daňového balíčku by znamenal konec jeho vlády. Ať už by zákon
spojil přímo s hlasováním o důvěře nebo by v případě neschválení
balíčku rezignoval jako premiér, vládní tábor bude potřebovat k přežití
kvalitní informace o tom, jak kdo bude hlasovat.
Pokud by se ve shodě
s kritikou Klause překvapivě „utrhlo“ několik poslanců za ODS a Nečasův
balíček nepodpořili, může vláda padnout, aniž to kdo reálně čekal.
Zásadní otázkou
v tomto kontextu je, zda je pád vlády výhodný pro Klause. Pokud skutečně
má v plánu podpořit nějakou novou politickou sílu nebo převzít ODS, pak
bude pro něj důležité načasování pádu vlády.
Do konce jeho prezidentství
zbývá něco přes šest měsíců. O tom, zda
padne vláda v září, kdy se bude o zvýšení daní hlasovat, rozhodne tak
v prvé řadě to, jaké tahy má Klaus na politické šachovnici vymyšlené.
Jisté je, že mezi poslanci ODS má opět zřetelnou pátou kolonu, která může
v podstatě kdykoliv vládu položit.
Deník Referendum, 21.8.2012