Náznaky, že britské úřady zvažují zavést pro české občany vízovou povinnost v reakci na snahy rostoucího počtu českých Romů emigrovat do Velké Británie, vyvolal jak v některých sdělovacích prostředcích, tak mezi některými politiky, kuriózní reakce. Dozvídáme se, že se České republice děje další příkoří. Jsme údajně obětmi zvůle velkých a mocných států, které se nenamáhají porozumět naší složité domácí situaci nebo používají dvojího metru.
Tyto argumenty naneštěstí připomínají marný boj některých slovenských novinářů a politiků za „pravdivý obraz“ Slovenska. Možná bychom se ale právě z lekce, které se Slovensku od Západu dostalo, měli rychle poučit. Jádro celého problému totiž nespočívá v možná zdánlivě arogantním chování velkých států vůči malé, bezmocné zemi ve středu Evropy. Nespočívá ani v jakési vychytralosti českých Romů, kteří–jak se nám snaží namluvit někteří komentátoři–svůj exodus za lepším životem maskují údajnou politickou perzekucí. A nespočívá dokonce ani v zavádějícím zpravodajství jedné televizní stanice. Spočívá především v chování a postojích většiny našeho obyvatelstva k romské menšině. Tuto skutečnost je třeba míti při analýze mezinárodních problémů, které nám úprk Romů již způsobil–a ještě způsobí–neustále na zřeteli.
Je jisté, že mnozí z prchajících Romů se pouze snažili využít poměrně liberálních imigračních zákonů Kanady. A že se nyní snaží využít skutečnosti, že Velká Británie, po nedávném přijetí Dublinské konvence EU o imigraci, nemůže žadatele o azyl rychle vracet do první „bezpečné země,“ z níž přišli. Je pravděpodobné, že
mnozí z prchajících Romů nebyli vystaveni žádnému přímému násilí či perzekuci. A je dokonce možné, že si jak kanadské–a nyní možná i britské–úřady zavedením víz tak trochu usnadňují práci na náš úkor. To je ale v celé kauze spíše podružné. To, že Romové utíkají za lepším životem, by nám nemělo dát zapomenout na to, že utíkají z naší země, a že tak mnozí nečiní jen z jakýchsi zištných pohnutek.
Jinými slovy: dobrou pověst nám nekazí vychytralí ekonomičtí migranti, či neporozumění západních států. Kazíme si ji především my sami tím, že jsme pro romskou menšinu nedokázali vytvořit alespoň natolik tolerantní prostředí, v němž by se mohla cítit doma. Kořeny mezinárodní ostudy, kterou nyní sklízíme, tkví především v rozšířeném rasismu v naší zemi a v laxnosti naší justice v potírání rasově motivovaných útoků. V neposlední řadě pak též tkví v pomalém tempu přijímání opatření, která by se koncepčně zabývala situací romské menšiny.
Celý problém nevyřešíme tím, že se budeme Západu snažit dokazovat, že nás nechápe. Možnost zavedení víz Velkou Británií přichází až poté, co víza zavedla Kanada. Tento krok zase přišel až po četných varováních západních institucí na adresu našeho přístupu k Romům–ať už se jednalo o nedávný posudek Evropské unie, námitky Rady Evropy, či varování Helsinské komise Kongresu Spojených států na adresu našeho zákona o občanství. Reakce některých našich politiků na tato výstražná znamení často byla, že nechápajícímu Západu musíme situaci u nás lépe vysvětlovat.
Tento boj za „pravdivý obraz“ Čech je ale samozřejmě odsouzen k nezdaru. Pouze se propadáme do stále hlubší pasti. Zavedení vízové povinnosti ze strany Velké Británie by mohlo ve svých praktických důsledcích znamenat vyškrtnutí naši země z první vlny rozšiřování EU. Unie, která se potýká se svými vlastními problémy v přístupu k menšinám, si nemůže dovolit importovat novou intoleranci. . Snaží se vytvořit jednotný prostor opírající se o multikulturní a multietnické prostředí. Jen stěží bude přijímat s otevřenou náručí stát, který nedokáže vytvořit pocit domova pro svou relativně malou romskou populaci.
Je v našem nejbytostnějším zájmu, abychom se neobírali věcmi podružnými a šli raději k samotným kořenům romského exodu. To znamená, že je nutné se nejprve zbavit alibismu. Jedinou skutečnou cestou je začít u sebe a hledat řešení, která by u romských spoluobčanů postupně vytvořila pocit, že jsou zde skutečně doma. Je jasné, že nalézání takových řešení je složitý úkol, který bude vyžadovat čas. A že taková řešení neuspějí bez spolupráce samotné romské menšiny.
Cesta ke skutečné nápravě ale často začíná ve znakové, symbolické rovině. Takovými důležitými symbolickými gesty, na které by jistě reagovali pozitivně jak Romové tak i západní země, by bylo například rychlé přijetí vládní koncepce pro řešení problémů romské populace, modifikace tolik kritizovaného zákona o občanství, viditelný dialog předních politiků s romskými lídry, či tlak politické sféry na rozhodnější postoj orgánů činných v trestním řízení vůči rasově motivovaným útokům.
Skutečnou změnu ale může přinést jen postupná změna postojů většinové populace vůči menšinám. Pokud je něco takového pro mnohé občany příliš těžké, měli by si alespoň uvědomit, že nemohou zároveň chtít, aby se naše země stala členem prestižního klubu demokratických a prosperujících evropských zemí. Jedno vylučuje druhé. Problémy, které útěk Romů z naší země působí, je prvním výrazným varováním v tomto směru.
Lidové noviny – 29. 10. 1997