Mohlo by se
zdát, že po léta zadřený stroj vyšetřování velkých korupčních kauz se konečně
rozjel. Policie i státní zástupci si kvůli údajné korupci „podali“ bývalého
středočeského hejtmana Davida Ratha nebo bývalého ministra obrany Martina
Bartáka. K soudu nyní doputovala obžaloba na Marka Dalíka, bývalého
poradce premiéra Mirka Topolánka.
Totéž se má
brzy stát v případě šéfky kabinetu premiéra Nečase, Jany Nagyové. A
policie i státní zastupitelství pokračují ve vyšetřování mocného lobbisty Ivo
Rittiga nebo bývalého náměstka
pražského vrchního státního zastupitelství Libora Grygárka.
Navzdory této
vlně činorodosti ovšem mnoho občanů, kteří dodržují zákony, může mít nadále
zato, že spravedlnost u nás neměří všem stejně.
Výčet
nespravedlností při výkonu Spravedlnosti můžeme začít kupříkladu tím, že
policie i státní zástupci, když už zasáhnou proti nějaké větší či menší „rybě“,
evidentně ne vždy uplatňují stejná měřítka. Takový David Rath tak kvůli údajným
úplatkům v řádu několika miliónů skončí na více než rok v ponižující
vazbě, zatímco jiné velké ryby, vyšetřované kvůli korupci a manipulaci státních
zakázek možná v řádu miliard, mohou chodit po svobodě, dokonce s cestovním pasem.
Zatímco
žádosti vězněného Ratha o propuštění z vazby jsou stáními zástupci a soudy
zamítány, lobbista Roman Janoušek, obviněný z pokusu o zabití, se jezdí
rekreovat do Chorvatska. Navíc je vyšetřován jen za dopravní incident, přičemž
si každý z nás může přečíst přepisy odposlechů, z nichž vyplývá, že
takový Rath je v možném přikrádání z veřejných peněz proti němu zřejmě
jen malá ryba.
Průměrný
občan může být také zmaten možnými odpověďmi na otázky, čím se vlastně řídí
intenzita zásahů policie. Speciální zásahová komanda občas zasahují
v případech, kdy to evidentně není vůbec zapotřebí. Při převozu Ratha do
Poslanecké sněmovny se konaly manévry, na které by mohlo být hrdé i NATO. Nebo
proč bylo třeba odvádět Nagyovou do vazební cely v želízkách?
O to
trapněji pak působí, když se soudní procesy– i s lidmi, na které si policie a
státní zástupci takto intenzivně, pro média jistě přitažlivě, „posvítí“,–pod
různými záminkami roky vlečou. Soudy bezmocně přijímají „omluvenky“ a vrší se
expertní a „superexpertní“ posudky. Veřejnost to po právu vnímá jako frašku, a
nejenom proto, že ze soudů mají mnohem větší šanci si dělat šoufky právě velké
ryby, než ryby malé. Na to, jak se také dají soudit české velké ryby, si pak
musíme počkat, až když se do nějakého případu vloží třeba švýcarská justice.
Jinými slovy,
když průměrný občan sleduje roky se vlekoucí řízení s bývalým senátorem
Alexandrem Novákem, či s konkurzní mafií soudce Berky, popřípadě s Janouškem,
musí nabýt dojmu, že justice je u nás buď nemohoucí nebo zkorumpovaná.
V případě Bartáka se může leckdo ptát, co dělala v roky vlekoucím se
případě obžaloba, anebo zda měl případ vůbec putovat k soudu, když vše, po
odkladech, obstrukcích, atd., skončí rozhodnutím, že soud nemá dostatek důkazů.
Ke
srozumitelnosti výkonu spravedlnosti u nás bohužel nepřispívají ani rozhodnutí
vyšších soudních instancí. Rozhodnutí Nejvyššího soudu v případu tří
poslanců ODS, kteří směnili svoje mandáty za místa ve státních podnicích, bylo
srozumitelné průměrnému občanovi jen do té míry, že případné korupční jednání
je evidentně v pořádku, pokud se stane při výkonu mandátu.
Podobně tomu
bylo v případě faktického šéfa Věcí veřejných Víta Bárty, když odvolací
soud s pomocí poněkud nesrozumitelné logiky zrušil rozsudek soudu první
instance, který se zdál být naopak docela srozumitelný. A ve výčtu nevyváženosti v činnosti
policie, státních zastupitelství i soudů bychom mohli pokračovat.
Jakkoliv si
každý nový ministr spravedlnosti rád připne odznak skutečného bojovníka
s korupcí, možná to nejužitečnější, co by mohl(a) udělat, je vnést ve
spolupráci s ministrem vnitra, pod nějž spadá policie, do systému české
justice, na všech jejích úrovních, jakousi základní srozumitelnost.
K tomu
by jistě patřilo i omezení pravomoci prezidenta udílet amnestie, protože i
kdyby naše justice fungovala po léta jako ve Švýcarsku, loňská amnestie
prezidenta Václava Klause jakékoliv zdání spravedlnosti u nás na roky zničila.
Právo, 17.5.2014